ECLI:CZ:US:2006:4.US.444.05
sp. zn. IV. ÚS 444/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů A. P. a D. P., zastoupených Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem v Liberci, ulice 8. března 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 15. 7. 2004, č. j. 29 Co 380/2004-62, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 11. 2003, č. j. 11 C 54/2003-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 11. 2003, č. j. 11 C 54/2003-39, jímž bylo určeno, že B. K. (dále jen "vedlejší účastník") je dědicem po zemřelé J. N., dceři stěžovatelů (dále jen "zůstavitelka"). Stěžovatelé se rovněž dožadovali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"), ze dne 15. 7. 2004, č. j. 29 Co 380/2004-62, jímž bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Proti výše uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 30 Cdo 441/2005-85, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud shledal, že řešená otázka nemá po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak nebyl naplněn.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy vedly proces jednostranně ve prospěch vedlejšího účastníka, neprovedly stěžovateli navrhované důkazy a v důsledku toho dospěly k nesprávným závěrům. Dle názoru stěžovatelů spočívala jednostrannost vedení řízení zejména v porušování jejich procesních práv, v nesprávném rozhodování soudu prvního stupně o tom, kdo bude povinen podat určovací žalobu, v nezajištění majetku spadajícího do dědictví a v nezohlednění postupu vedlejšího účastníka, který si svědecké výpovědi účelově předem připravil. Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že již v určovací žalobě byli neobjektivně napadáni, což završil soud prvního stupně, který označil jednání stěžovatelů jako "zavrženíhodné". Ve vztahu k dokazování v řízení před obecnými soudy pak stěžovatelé namítali, že nebyly provedeny jimi navrhované důkazy, vyvracející tvrzení vedlejšího účastníka, že zůstavitelce finančně vypomáhal. Byli to totiž právě stěžovatelé, kteří zůstavitelku před její smrtí finančně i osobně podporovali. Stejně tak soud neprovedl důkazy, prokazující že vedlejší účastník pobýval v České republice pouze jako turista, porušoval předpisy o pobytu cizinců na území České republiky a neplatil nikde daně ani zdravotní a sociální pojištění. Stěžovatelé taktéž měli za to, že nebylo spolehlivě prokázáno, že vedlejší účastník a zůstavitelka vedli společnou domácnost, a dále konstatovali, že i kdyby tomu tak bylo, pak by společná domácnost zanikla ještě před smrtí zůstavitelky v důsledku styků vedlejšího účastníka s paní Váradyovou, jeho pozdější manželkou. Nezohledněním výše uvedených skutečností došlo dle stěžovatelů k chybné aplikaci §474 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a v konečném důsledku i k porušení jejich ústavně zaručených práv. S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu ze dne 12. 11. 2003, č. j. 11 C 54/2003-39, a rozsudek krajského soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 29 Co 380/2004-62, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 11 C 54/2003.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že v řízení byly provedeny jak důkazy, navržené vedlejším účastníkem, tak ty důkazy, navržené stěžovateli, jež bylo možno považovat za právně relevantní. Předmětem dokazování bylo objasnění skutečnosti, zda vedlejší účastník fakticky žil po určitou dobu se zůstavitelkou ve společné domácnosti. Bylo tedy zřejmé, že důkazy, týkající se splnění povinností vedlejšího účastníka, vyplývajících z příslušných předpisů správního práva, nebyly pro projednávanou věc rozhodné, proto soud v souladu s ustanovením §120 odst. 1 občanského soudního řádu k jejich provedení nepřistoupil. Stěžovateli navržený svědek V. V. byl soudem řádně předvolán, přičemž se bez řádné a včasné omluvy nedostavil. Vzhledem k rozsáhlému dokazování soud za daných okolností neshledal výslech svědka nezbytným, a to i proto, že prohlášení svědka učiněné v rámci dědického řízení a tvrzení, které měl svědek svou výpovědí prokázat, byly v tak příkrém rozporu, že měl soud důvod pochybovat o věrohodnosti a nepodjatosti tohoto svědka. Z výše uvedených důvodů měl okresní soud za to, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo. K obdobnému závěru dospěl rovněž krajský soud, který ve svém vyjádření konstatoval, že provedené důkazy byly hodnoceny dle zásady vyjádřené v §132 občanského soudního řádu, přičemž rozsah dokazování byl dostatečný pro objasnění rozhodující otázky, a to, zda vedlejší účastník žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti a zda s ní společně hospodařil. Z rozsudku krajského soudu plyne, z jakých důvodů nebyly některé z navrhovaných důkazů soudem provedeny, v podrobnostech pak krajský soud odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru byla jediným důvodem pro podání ústavní stížnosti skutečnost, že se stěžovatelé neztotožnili s rozhodnutím soudu, neboť toto neodpovídalo jejich představě o výsledku dědického řízení. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že to byli právě stěžovatelé, kteří změnili svůj dřívější postoj k vedlejšímu účastníku, vyvolali spor o okruh dědiců, a zmařili následný pokus o dohodu. V otázce zjišťování skutkového stavu a neprovedených důkazů bylo stanovisko vedlejšího účastníka shodné s názory obecných soudů. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Na výše uvedená vyjádření reagovali stěžovatelé přípisem ze dne 14. 12. 2005, v němž opětovně zdůraznili neúplnost skutkových zjištění, a to zejména ve vztahu k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka a jeho stykům s paní V. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názory účastníků řízení a vedlejšího účastníka a na své ústavní stížnosti setrvali.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelů s hodnocením důkazů obecnými soudy, resp. námitka, že skutkový stav byl zjištěn neúplně a obecné soudy proto dospěly k nesprávným závěrům. Obsah ústavní stížnosti se přitom do značné míry shodoval s námitkami, jež stěžovatelé uplatnili v odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud rovněž připomíná, že spočívá-li ústavní stížnost v pouhé polemice se závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Z rozhodnutí obecných soudů je přitom dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. S návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování, jimž nebylo vyhověno, se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí důsledně vypořádaly, a to prostřednictvím ústavně konformních argumentů nadbytečnosti a nedostatku vypovídací potence (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Stejně tak Ústavní soud nenalezl rozpor mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními. Za těchto okolností mu nepříslušelo závěry, k nimž dospěly obecné soudy, jakkoliv přehodnocovat. Nebylo možno přisvědčit ani námitce stěžovatelů, týkající se nedostatku nestrannosti při vedení řízení ze strany soudu prvního stupně, neboť nebylo zjištěno, že by v řízení před obecnými soudy docházelo k porušování procesních práv stěžovatelů či že by tito byli ve srovnání s vedlejším účastníkem jakkoliv znevýhodněni.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu