ECLI:CZ:US:2006:4.US.472.05
sp. zn. IV. ÚS 472/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. N., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. května 2005, sp. zn. 8 Tdo 498/2005 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2004, sp. zn. 3 To 856/2003 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. září 2003, sp. zn. 72 T 234/1999, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání splňující formální náležitosti ústavní stížnosti, kterým stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí. Rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a pro trestná čin porušování domovní svobody podle §238 odst.1,2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců. Rozsudkem odvolacího soudu byl původní rozsudek zrušen a stěžovatel byl nově odsouzen pro trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1,2, trestního zákona k úhrnnému trestu v trvání desíti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatel ve svém podání namítl, že v řízení bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že v řízení před obecnými soudy nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením provedeným obecnými stupňů všech stupňů. V dané věci mělo jít o případ, kdy tvrzení stěžovatele mělo stát proti tvrzení poškozené, případně nepodstatně i proti jiným důkazům. Soudy proto měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, což neučinily. V podání stěžovatel uvedl domněnku, že vliv na rozhodování soudů nalézacího a odvolacího mohla mít vliv i mediální kampaň, provázející trestní řízení.
Ve zbývající části obsáhlého podání stěžovatel popsal konkrétní rozpory, resp. konkrétní skutečnosti, u nichž mělo docházet k nesouladu skutkových zjištění a právního hodnocení.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Předsedkyně senátu okresního soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že při řízení byla respektována procesní práva stěžovatele a soud, na základě dokazování u hlavního líčení a po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, zjistil skutkový stav, o kterém neměl pochybnosti. Současně uvedla, že se skutečnostmi uvedenými v ústavní stížnosti, jež jsou opakováním obhajoby stěžovatele v průběhu řízení, se soudy nalézací i odvolací vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. K žádosti Ústavního soudu mu Okresní soud v Ostravě zapůjčil spis sp. zn. 72 T 234/99.
Rovněž předsedkyně senátu krajského soudu poukázala na dodržení procesních zásah plynoucích z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, a zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 trestního řádu). V řízení byly provedeny nezbytné důkazy, které senát zhodnotil na základě svého vnitřního přesvědčení a ve vzájemné souvislosti. K námitce možného ovlivnění soudu mediální kampaní předsedkyně senátu uvedla, že k projednání věci došlo až šest let poté.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného usnesení a dále podrobněji rozepsala, že s odkazem na §265b trestního řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena. Nejvyššímu soudu ČR tedy nepřísluší provádět další přezkum v celé šíři. Podle jejího názoru nedošlo vydáním napadeného usnesení k zásahu do základních práv stěžovatele.
Uvedená vyjádření byla poskytnuta právnímu zástupci stěžovatele s možností vyjádřit se k nim ve stanovené lhůtě. Replika podána nebyla.
Podle ustanovení §72 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které z podstatné části vznesl již v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu v Ostravě ze dne 12. září 2003, č. j. 72 T 234/99-332 a v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2004, č. j. 3 To 856/2003-428. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací a dovolací soudy se předmětnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením soudy, které měly postupovat podle stěžovatele v souladu se zásadou "in dubio pro reo". Tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval z ústavněprávního pohledu podmínkami za jejichž splnění nesprávná aplikace "jednoduchého" práva má za následek porušení základních práv a svobod (viz. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 79, sp. zn. III.ÚS 74/02 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 126). Mezi takové případy nesprávné aplikace "jednoduchého" práva by v návaznosti na posuzovanou věc bylo možno zařadit případy, kdy právní závěr obecného soudu by byl v extrémním nesouladu se zkoumanými skutkovými a právními zjištěními, resp. by z nich v žádné možné interpretaci odůvodňujícího soudního rozhodnutí nevyplýval. Ústavní soud by tak do rozhodování obecných soudů mohl zasáhnout tehdy, zjistil-li by libovůli v jejich postupu, a tedy, že právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo, že obecné soudy porušily ústavní principy obsažené v ústavním pořádku. V posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud tento zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o nesprávné aplikaci "jednoduchého" práva s důsledky v podobě zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu, neshledal.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které jim umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem rozdílů jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ust. čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
Ústavní soud v posuzované věci v postupu obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaném dotčení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu