ECLI:CZ:US:2006:4.US.477.05
sp. zn. IV. ÚS 477/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. T., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem, AK Vápencová 13, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 316/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 17 T 13/2001, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2005 navrhl stěžovatel zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na presumpci neviny vyplývající čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítal porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva"), podle kterých má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě a každý má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti navrhl podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 17 T 13/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, účinného od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že jako právní zástupce státního podniku Státní léčebné lázně Třeboň (dále jen "lázně Třeboň") ve věci žaloby podané Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku lázně Třeboňo zaplacení částky ve výši 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž uvedl nepravdivé údaje a navrhl částečné uznání požadavku žalobce zastupující ředitelce MUDr. O. V., dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji uvedl v omyl a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání č. j. 13 Cm 154/97 - 88, jímž odpůrci lázním Třeboň bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a advokátovi JUDr. Jiřímu Drahotovi částku 2.032.620,- Kč, a způsobil tak škodu lázním Třeboň ve výši nejméně 113.198.197,- Kč.
Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §250 odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, na dobu 5 let a podle §228 odst. 1 trestního řádu byl uznán povinným nahradit poškozenému Městu Třeboň způsobenou náhradu škody ve výši 113.198.197,- Kč s 8,5 % úrokem od 14. 11. 2001.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 177/02, rozhodl tak, že odvolání zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze poté o odvolání stěžovatele znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, účinného od 1. 1. 2002, jenž spáchal tím, že jako právní zástupce státního podniku lázně Třeboň ve věci žaloby podané žalobcem Ing. J. P. proti žalovanému státnímu podniku lázně Třeboň o zaplacení částky ve výši 198.147.907,- Kč s příslušenstvím, předložil dne 22. 12. 1997 rozbor sporu, v němž v úmyslu neoprávněně obohatit Ing. J. P. a jeho právního zástupce JUDr. Jiřího Drahotu uvedl záměrně nepravdivé údaje o oprávněnosti jeho nároků a navrhl zastupující ředitelce MUDr. O. V. částečné uznání požadavku žalobce, dosáhl jejího souhlasu s tímto postupem tím, že ji uvedl v omyl a dne 29. 12. 1997 při jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně uznal nároky žalobce, což vedlo k vydání rozsudku pro uznání č. j. 13 Cm 154/97 - 88, jímž odpůrci lázním Třeboň bylo uloženo zaplatit žalobci Ing. J. P. částku 111.164.577,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1997 a advokátovi JUDr. Jiřímu Drahotovi částku 2.032.620,- Kč, které jim byly ve dnech 14. a 15. 5. 1998 na základě tohoto pravomocného rozsudku uhrazeny Fondem národního majetku České republiky (dále jen "FNM ČR"), čímž způsobil FNM ČR respektive České republice škodu ve výši nejméně 113.198.197,- Kč.
Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §250 odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost advokáta podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, na dobu 5 let a podle §228 odst. 1 trestního řádu byl uznán povinným nahradit poškozenému Městu Třeboň způsobenou škodu ve výši 80.649.015,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z částky 44.149.616,- Kč od 14. 11. 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 9 To 62/2004, podal stěžovatel opět dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 316/2005, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, a to pokud se týká jeho tvrzení, že Krajský soud v Českých Budějovicích vydal rozsudek pro uznání ze dne 29. 12. 1977, č. j. 13 Cm 154/98 - 88, aniž zkoumal, zda uznání neodporuje zákonu, dále pokud se týká totožnosti závazku lázní vůči Ing. P. a města Třeboň vůči FNM ČR. Stěžovatel současně zpochybnil údajný omyl jednající MUDr. V. a nesouhlasil s výší uloženého trestu vzhledem k délce trestního řízení. Soudy se podle názoru stěžovatele přiklonily k právní kvalifikaci, která nemá oporu ve skutkových zjištěních a odporuje zákonu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 13/2001 a s průběhem dokazování v trestním řízení. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích samostatné vyjádření nepodal a v argumentaci odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah procesního spisu a na velmi rozsáhlá a podrobná rozhodnutí soudu I. a II. stupně, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně poukázal na opakovaně měněnou obhajobu stěžovatele, se kterou se podrobně zabýval a jejíž součástí jsou i měněné návrhy na doplnění dokazování. Ústavní stížnost pak Vrchní soud v Praze považuje za účelovou, vedenou jedinou snahou, a to odvrátit nástup uloženého trestu odnětí svobody a výkon rozhodnutí o náhradě škody. Na závěr Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že tvrzení stěžovatele o tom, že se náležitě nevypořádal s námitkou totožnosti závazku lázní Třeboň vůči Ing. P. a města Třeboň vůči FNM ČR, neodpovídají skutečnosti. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí této otázce věnoval značnou pozornost. V tomto směru k výtce stěžovatele připomenul, že majetek lázní Třeboň přešel na FNM ČR v souladu s ustanovením §11 odst. 1, 2 a §12 odst. 2 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Podle těchto ustanovení v souladu s rozhodnutím o privatizaci podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku ke dni určenému FNM ČR. Následně dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí částí majetku podniku přechází privatizovaný majetek na FNM ČR, přičemž tento majetek FNM ČR může být použit v souladu s rozhodnutími o privatizaci, mimo jiné i k převodu privatizovaného majetku na obce. Přesně tak, se stalo v případě privatizace lázní Třeboň, pokud podle §15 odst. 1, 2 téhož zákona s vlastnickým právem k privatizovanému majetku lázní Třeboň přešly na jeho nabyvatele, město Třeboň, i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy i předmětný závazek, vyplývající z toho, že FNM ČR na základě rozhodnutí vlády České republiky uhradil dne 14. a 15. 5. 1998 závazky vůči Ing. J. P. a JUDr. Jiřímu Drahošovi. Důvodné pak nejsou proto ani námitky týkající se nároku na náhradu škody. Město Třeboň bylo právním nástupcem lázní Třeboň ve smyslu §45 odst. 3 trestního řádu právě v návaznosti na shora uvedený přechod práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem lázní Třeboň (včetně předmětného závazku), a proto v důsledku toho, že uhradilo FNM ČR pohledávku ve výši 80.649.015,- Kč, mohlo v uvedené výši tuto pohledávku uplatnit v adhezním řízení vůči stěžovateli. Podle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel veškeré své kroky činil záměrně právě proto, aby dosáhl úhrady předmětných pohledávek Ing. J. P. a JUDr. Jiřího Drahoty, při jemu známé insolventnosti lázní Třeboň, a přitom mu musely být známy a také byly známy oba způsoby, které úhradu předmětných pohledávek umožňovaly, tedy buď započtení v rámci privatizace lázní Ing. J. P., nebo úhrada z FNM ČR. Přitom není pochyb o tom, že právě uvedením v omyl ředitelky lázní Třeboň MUDr. O. V. došlo k řetězci na sebe navazujících událostí, které byly završeny úhradou předmětných pohledávek vzniklých na základě podvodného jednání stěžovatele, tedy jím úmyslně vyvolaných, a přiznaných rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1997, č. j. 13 Cm 154/97 - 88. Pokud jde o skutečnost, že podle stěžovatele měla být ředitelka lázní Třeboň velmidobře o postatě nároků informována, a na základě toho dala stěžovateli písemný pokyn k uznání nároku, přičemž stěžovatel dále pouze jednal podle pokynů klienta, když před tím pro něj vypracoval právní rozbor, jehož obsah odpovídal úrovni jeho znalostí o podstatě nároku, pak Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud shledat ani tuto námitku důvodnou. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud z důvodu, že svým rozhodnutím neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu, právo na presumpci neviny ani právo na přiměřenou délku soudního řízení a ani jinak nezasáhl do základních práv stěžovatele, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci řízení, a to jak Nejvyšší státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. výslovně vzdali.
Vyjádření účastníků řízení, a to Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo doručeno stěžovateli k podání případné repliky, kterou však stěžovatel nepodal.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Na druhé straně je Ústavní soud oprávněn posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele uváděné v podané ústavní stížnosti sev podstatě shodují s námitkami, které byly uplatněné již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, a se kterými se oba tyto soudy podrobně zabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném.
Ústavní soud z obsahu spisu ani z napadených rozhodnutí nezjistil, že by se obecné soudy dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud odkazuje na závěry obecných soudů vyjádřené v rozhodnutích napadených ústavní stížností a konstatuje, že tyto soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně podrobné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Stěžovatelovo zpochybnění údajného omylu MUDr. V., nesouhlas s výší uloženého trestu vzhledem k jeho délce ani zpochybnění totožnosti závazku lázní Třeboň vůči Ing. P. a města Třeboň vůči Fondu nebylo prokázáno.
Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003 (viz č. listu 1328 - 1338 příslušného trestního spisu), kterým dovolací soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 177/2002, Nejvyšší soud ve svém usnesení dospěl k názoru, že je třeba dát za pravdu odvolání stěžovatele v tom, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený soudem druhého stupně, není popisem dokonaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jak jej kvalifikovaly tyto soudy. To však neznamená, že skutečně nedošlo k dokonání uvedeného trestného činu, resp. že stěžovatelem spáchaný trestný čin skutečně není trestným činem podvodu, ale pouze jeho pokusem. Proto Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To 177/2002, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a dále uložil Vrchnímu soudu v Praze především důkladně posoudit okolnosti vzniku škody, zjistit a náležitě vyložit, jaký byl vnitřní psychický vztah stěžovatele k tomuto následku, zejména ze kterých skutečností lze na jeho zavinění usuzovat a v návaznosti na to opětovně posoudit, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, či zda se stěžovatel dopustil jiného trestného činu anebo žádného a vyslovil tomu odpovídající výrok. V návaznosti na uvedený závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem pak Vrchní soud v Praze (viz č. listu 1498 a 1499 trestního spisu) shledal, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva stěžovatele na obhajobu. Krajský soud v Českých Budějovicích provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Důkazy, které byly opatřeny v převážně již v přípravném řízení a posléze spolu s dalšími, které opatřil soud prvního stupně a strany, soud I. stupně v intencích §2 odst. 6 trestního řádu zhodnotil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v celém souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvádění všech okolností případu a vyvodil z nich správné závěry, které však ne zcela správně, jak již bylo uvedeno, vyjádřil ve výrokové části rozsudku v tzv. skutkové větě.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani polemiku stěžovatele pokud se týká předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Ve stěžovatelem uváděném judikátu Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, se jedná o případ, kdy žalovaný nárok nemohl zjevně vzniknout. Na druhé straně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 787/2005 dovodil, že pokud v posuzovaném případě nastala fikce uznání, rozhodl soud opodstatněně podle tohoto uznání, aniž mu příslušelo zkoumat, zda je tvrzení žalobce podloženo důkazy, zda dosavadní výsledky dokazování prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavek žalobce nedůvodný. V takovém případě nemůže uspět ani odvolání proti rozsudku pro uznání, které je založeno na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska.
V případě argumentů stěžovatele uplatněných v rovině právní, Ústavní soud konstatuje, že učiněná skutková tvrzení v rámci provedeného dokazování před obecnými soudy byla takového druhu a rozsahu, že umožnila soudům ve věci přijmout adekvátní právní závěry. Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy byl jejich rozhodnutími porušen trestní řád nebo, že by byla zasažena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a to ani z hlediska jím namítaných ustanovení Listiny či Úmluvy.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva základními aspekty spravedlivého procesu je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami. V trestní věci právo na spravedlivý proces znamená, že jak obžalobě, tak obhajobě musí být dána možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim (srov.- Brandstetter v. Rakousko, rozsudek z 28. 8. 1991). Současně se podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé. Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řízení, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy . Odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci tedy není na místě.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu