ECLI:CZ:US:2006:4.US.480.05
sp. zn. IV. ÚS 480/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2005, č.j. 24 Co 17/2005-54 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 11. 2004, č.j. 38 C 33/2004-28, spojené s návrhem, aby Ústavní soud vyslovil, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze průtahy v řízení vedeném pod sp.zn. PÚ 1802/92/6, resp. 38 C 33/2004 a 24 Co 17/2005 zasáhly do základního práva stěžovatele garantovaného čl 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 písm. a) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený s e o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách a dále právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadaným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9. 12. 2003 tak, že stěžovatel je vlastníkem části pozemku p.č. PK 7/1 (dle KN p.č. 1166, 1167/1 a 1165) a části pozemku p.č. PK 6/1 (dle KN p.č. 1164) v k.ú. Kbely. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku (Městská část Praha 19) 4.344,- Kč. Ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým vedlejším účastníkem (Pozemkový fond ČR) nemá nikdo z účastníků právo na náhradu nákladů.
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku na nákladech odvolacího řízení 4.344,- Kč. Ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníku stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení nevznikla.
Stěžovatel v postavení osoby oprávněné podle §4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žádal o vydání předmětných pozemků. Druhý vedlejší účastník rozhodl tak, že stěžovatel splňuje podmínky pro postavení oprávněné osoby, ale předmětné pozemky mu není možné vzhledem k trvající překážce podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě vydat a náleží mu náhrada.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 9, o které soud rozhodl jak uvedeno výše. Soud vzal především za prokázané, že na předmětných pozemcích se nachází zahrádková osada, která vznikla v roce 1941 se souhlasem tehdejších spoluvlastníků, rodičů stěžovatele. Tím je konstituována překážka vydání těchto pozemků podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, který říká, že "pozemky nelze vydat v případ, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976".
Stěžovatel však ve v žalobě namítá, že aplikace tohoto ustanovení je v jeho případě v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Na podporu svojí argumentace uvádí především zákonodárcův záměr zmírnit následky některých majetkových křivd, ke kterým došlo v období let 1948 - 1989. Má za to, že interpretace jednotlivých ustanovení zákona o půdě musí v každém případě zohledňovat tento základní záměr. Postup správního orgánu, který považuje za vytváření nové křivdy na své osobě, potom shledává neslučitelným se způsobem, jakým je nutno vykládat ustanovení zákona o půdě. Dále uvádí, že současný vlastník pozemků, Městská část Praha 19, nepočítá se zachováním zahrádkové osady, neboť souhlasil s tím, aby předmětné pozemky byly zařazeny v rámci územního plánu do plochy určené z části pro funkci obytnou a z části pro zeleň, parky a parkové úpravy. Dle jeho názoru bude tedy "mechanickou aplikací" §11 odst. 1 písm. d) zák. o půdě poškozen restituent a zároveň nebude zajištěna ochrana zahrádkářům, na kterou toto ustanovení směřuje. Dále se stěžovatel domnívá, že rozhodnutím o územním plánu Hlavního města Prahy, ve kterém byla schválena změnu druhu předmětných pozemků, nastala skutečnost, na kterou pamatuje §11 odst. 6 zák. o půdě, neboť tím okamžikem pominula překážka, pro kterou nebylo možno nemovitost vydat.
Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem správního úřadu. Uvedl, že účelem zákona o půdě je zmírnit některé majetkové křivdy a to způsobem výslovně v zákoně o půdě uvedeným. Ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku se aplikuje na výkon práv a povinností. Nedává soudu možnost posuzovat, zda některé zákonné ustanovení je nebo není v rozporu s dobrými mravy. Dále vyvrací možnost použití §11 odst. 6, neboť ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu překážka vydání nepominula. Záměry, které vlastník s nemovitostmi má do budoucna, jsou potom z hlediska zákona o půdě právně irelevantní.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém rozvádí svou argumentaci týkající se aplikace ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ. Dovozuje, že v jeho případě se jedná o výkon práva uplatnění subjektivního práva na vydání nemovitostí a tudíž je aplikovatelný §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dále uvádí, že je třeba zkoumat rozhodné okolnosti na straně osoby povinné i osoby oprávněné a zdůrazňuje nutnost posuzovat konkrétní situaci v celé její komplexnosti. Uvádí především dvě okolnosti, které podle jeho názoru vylučují aplikaci §11 odst. 1 písm. d) zák. o půdě. První je skutečnost, že zahrádková osada byla zřízena už v roce 1941 původními vlastníky, tedy nikoli v souvislosti se zabráním pozemků státem a s obdobím 1948 - 1989, na které dopadá zákon o půdě. V podstatě tvrdí, že zahrádkářům, kterým vzniklo právo na užívání pozemků před rokem 1948 se ochrana podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě neposkytne, zatímco těm, kterým vzniklo až po roce 1948 ano. Tento postup by podle stěžovatele byl v souladu s dobrými mravy a účelem zákona o půdě. Uvádí, že uvedené ustanovení zákona o půdě se vztahuje jen na zahrádkovou osadu vzniklou po přechodu pozemku na stát a z vůle státu. Fakt, že zahrádková osada na předmětných pozemcích existovala v rozhodném období v souladu s vůlí státu, již stěžovatel nijak neřeší.
Druhou skutečností, která podle stěžovatele odůvodňuje závěr, že aplikace ust. §11 odst. 1 písm. d) zák. o půdě je v rozporu s dobrými mravy, je záměr současného vlastníka pozemků zahrádkovou osadu zrušit. Zde znovu argumentuje schváleným územním plánem Hlavního města Prahy. V této souvislosti rovněž poukazuje na ust. §11 odst. 6 zákona o půdě a opakuje svou argumentaci uplatněnou již před soudem prvního stupně.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uvádí, že námitka rozporu s dobrými mravy není podle něj na místě. Podle judikatury Nejvyššího soudu se ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku používá při aplikaci zákona o půdě jen zcela výjimečně. Musí to být odůvodněno mimořádnými okolnostmi. Tato mimořádná okolnost podle odvolacího soudu není dána. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, kterým by soud vydal pozemky, na kterých byla před 1. 10. 1976 zřízena zahrádková osada, by bylo v rozporu se zákonem. Ani s ohledem na ust. §11 odst. 6 nelze pozemky vydat, neboť překážka pro vydání pozemků dosud nepominula.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel znovu rozvádí své argumenty použité již v předchozích podáních. K tomu dodává, že napadanými rozhodnutími, v nichž se soudy s jeho argumentací neztotožnily, byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť nebyla poskytnuta ochrana jeho majetku vzhledem k tomu, že při použití ust. §11 odst. 1 písm. d) zák. o půdě nebylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto ustanovení.
Dále dovozuje porušení práva na soudní ochranu, ke kterému mělo nepřiměřenou délkou řízení. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že celé řízení trvalo více než třináct let.
Oba soudy se jako účastníci řízení ke stížnosti vyjádřily s tím, že odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí z hlediska zákonnosti. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutí nerespektují některé ze základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V prvé řadě je tedy třeba posoudit, zda argumentace stěžovatele přenáší celou otázku do ústavněprávní roviny. Stížnost směřuje proti tomu, že soudy zaujaly jiné právní stanovisko než stěžovatel a v důsledku toho byla porušena jeho základní práva. Postup soudů jako takový je stěžovatelem napadán jen z hlediska průtahů v řízení, další údajná pochybení už se pohybují v rovině interpretace a aplikace použitých zákonných ustanovení.
Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat otázky interpretace a aplikace jednoduchého práva. Typickou výjimkou je případ, kdy je norma interpretována v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V tomto případě soudy aplikovaly ustanovení, která nepřipouštějí interpretační varianty. Místo toho s přesně stanovenými podmínkami spojují přesně daný následek. Stěžovatel se v průběhu celého řízení domáhá toho, aby soudy rozhodly v přímém rozporu s dikcí ust. §11 odst. 1 písm. d) popř. §11 odst. 6 zákona o půdě. Vyloučení použití zákonného ustanovení, které na danou situaci přesně dopadá, stěžovatel prosazuje pouze na základě tvrzeného rozporu s dobrými mravy. Přitom pomíjí, že institut souladu s dobrými mravy je obecnější regulativ, který nastupuje v případě, že konkrétní norma nezohledňuje všechny okolnosti specifické a komplikované životní situace. Zásadně v případě, kdy by mechanická aplikace normy konstituovala stav, který odporuje dobrým mravům. Nikoli jako v případě stěžovatele, který dostane za předmětné pozemky náhradu podle zákona o půdě, a tvrzený rozpor s dobrými mravy se pohybuje pouze na úrovni principu. Jeho argumentace je přitom založená jen na nepřesvědčivě konstruovaném názoru, že ust. §11 odst. 1 písm. d) nedopadá na zahrádkové osady zřízené před rokem 1948. Stejně tak je možno říci, že podmínky pro aplikaci ust. §11 odst. 6 zákona o půdě nejsou dány, jediným argumentem je rozpor s dobrými mravy, avšak stěžovatel ničím nedokládá, v jakém ohledu by měla jeho současná situace, kdy dostane za předmětné pozemky náhradu, být v rozporu s dobrými mravy.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se nedopustily v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva extrémního vybočení, které by mohlo mít za následek porušení základního práva.
K otázce namítaných průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že by bylo možné průtahy posuzovat v několika navazujících řízeních jako celku. Průtahy, pokud k nim v řízení dochází, jsou způsobeny nedostatečnou efektivností, ať už konkrétního systému, nebo konkrétních lidí. Jako negativní jev jsou spojeny s určitým konkrétním původcem svého vzniku. Nelze tedy vyslovovat průtahy souhrnně v řízení správním a navazujících řízeních soudních, jestliže k nim docházelo jen v některém z těchto řízení a v ostatních nikoliv. Odpovědnost za nedostatek, kterým bylo stiženo jedno z navazujících řízení, by se tím přenášela na subjekty, které vznik tohoto nedostatku neměly v nejmenším možnost ovlivnit. Takový postup by byl nespravedlivý a neospravedlnitelný. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně rozhodl v rámci jednoho roku a soud odvolací potom ještě rychleji, je vůči těmto orgánům námitka průtahů v řízení zjevně neopodstatněná.
Řízení před pozemkovým úřadem se v případě stěžovatele týkalo několika nároků, o kterých bylo rozhodováno samostatnými rozhodnutími. V případě nemovitostí, kterých se týká tato stížnost, potom bylo konečné rozhodnutí vydáno po více než jedenácti letech od zahájení řízení. Tato doba se jeví nepřiměřenou, je však třeba přihlédnout ke všem okolnostem, které mohly její délku ovlivnit. Zde je na místě zdůraznit, že pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (rozhodujícího orgánu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (viz např. rozhodnutí ve věci sp.zn. I.ÚS 296/04). V tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že vinu za celkovou délku řízení nelze klást pouze na stranu rozhodujícího správního orgánu.
Je třeba přihlédnout ke složitosti celé věci. S množství uplatněných nároků stěžovatele souvisí i značné množství podkladů, které si musel pozemkový úřad obstarat. V průběhu řízení pak byla vydávána rozhodnutí týkající se ostatních nároků stěžovatele. Přitom ze spisu je zřejmé, že ani stěžovatel nereagoval na výzvy pozemkového úřadu o doplnění dokladů nikterak promptně a sám se tak podílel na zdlouhavosti řízení. K dotazu povinné osoby, zda je stěžovatel ještě naživu, se ukázalo velmi obtížným stěžovatele kontaktovat. Úřadu se nedařilo doručovat na jeho českou adresu trvalého pobytu a obstarat si aktuální adresu brazilskou představovalo značný problém vzhledem k tomu, že v Brazílii nefunguje obdoba centrální evidence obyvatel. Na závěr lze poznamenat, že od 1. 1. 2003 měl stěžovatel možnost domáhat se nápravy žalobou podle §§79 až 81 soudního řádu správního. Tohoto prostředku stěžovatel nevyužil a průtahy se rozhodl namítat až se značným odstupem v ústavní stížnosti. Nelze tedy říci, že by se stěžovatel snažil za využití všech dostupných prostředků řízení urychlit a vyčerpal veškeré možnosti ochrany svých práv.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu