ECLI:CZ:US:2006:4.US.487.05
sp. zn. IV. ÚS 487/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Techem, spol. s.r.o., se sídlem Praha 10, Služeb 5, IČ: 49684370, zastoupené JUDr.PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem Moravské Budějovice, Husova 946, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2001/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 53 Co 699/2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 18 C 130/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2005, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka sdělila dopisem ze dne 29. 2. 2000 své pracovnici R. S., že s ní tímto dnem ukončuje pracovní poměr, přičemž důvodem pro jeho okamžité zrušení je činnost v příkrém rozporu se zájmy stěžovatelky a přípisem ze dne 3. 3. 2000 pak stěžovatelka sdělila této pracovnici, že s ní zrušuje okamžitě pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně spatřovala stěžovatelka v tom, že R. S. bez předchozího písemného souhlasu stěžovatelky vykonávala výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti stěžovatelky a tím porušila ustanovení §75 odst. 1 zákoníku práce.
R. S. se v zákonné lhůtě žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle §64 zákoníku práce. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 18 C 130/2000, žalobě vyhověl. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 53 Co 699/2001, rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení. Stěžovatelka poté podala ve věci dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jak výslovně uvádí "v plném rozsahu". Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2001/2004, ve výroku I. dovolání proti rozsudku soudu I. stupně zastavil a ve výroku II. dovolání proti rozsudku soudu odvolacího odmítl pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že napadená rozhodnutí jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, kterou spatřuje v porušení rovnosti stran tím, že poskytly ochranu zájmům zaměstnance a nikoliv zájmům stěžovatelky. Stěžovatelka tak nemohla ukončit podle své úvahy pracovní poměr zaměstnance, který poškodil její ekonomické zájmy. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky přihlédly pouze k hlediskům tvrzeným R. S. a nesprávně je posoudily. Stěžovatelka rovněž odkázala na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 367/03 a konstatovala, že drtivá většina rozsudků Nejvyššího soudu vyhovuje žalobám o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1688/2004, 21 Cdo 2582/2004, 21 Cdo 1210/2004 a 21 Cdo 407/2004).
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 18 C 130/2000 a vyjádření ve věci rozhodujících soudů jako účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvádí, čím konkrétně Nejvyšší soud porušil napadená ustanovení a předkládá své vlastní představy o tom, zda vůbec a ke kterým okolnostem má být přihlédnuto a jaký význam jednotlivým okolnostem má být přikládán. Z hlediska stěžovatelkou uplatněných důvodů nemohlo dojít k jí tvrzenému porušení ústavních práv a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že jakkoli lze stěžovatelce přisvědčit, že takové okolnosti jako únik informací či nezužití know how, jsou výrazem změněných společenských podmínek a že pro soudní praxi jsou "novým" důvodem porušení pracovní kázně, je bez ohledu na to nezbytné, aby zaměstnavatel v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru tvrdil a prokázal existenci skutečností, ze kterých lze učinit závěr o mimořádně hrubém porušení pracovních povinností zaměstnancem, pro které je vyloučeno, aby zaměstnanec setrval v pracovním poměru byť jen po dobu výpovědní lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu pak nebylo rozhodně projevem libovůle, ale výsledkem hodnocení procesních tvrzení stěžovatelky a jejich prokázání provedenými důkazy. Bylo na stěžovatelce, aby svůj postup pečlivě ošetřila a právní úkon (okamžité zrušení pracovního poměru) formulovala tak, aby přesvědčil o své správnosti a důvodnosti. Skutkový rámec vymezený v písemném úkonu obsahujícím okamžité zrušení pracovního poměru totiž soud nemůže překročit. Z tohoto hlediska má Městský soud v Praze za to, že věc řádně projednal aniž by v řízení porušil rovnost práv účastníků řízení. Závěrem městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla posouzena jako nedůvodná.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí. Z nich vyplývá, že v daném případě nebyla prokázána důvodnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, přičemž bylo nutno důsledně vycházet z toho, jak stěžovatelka skutkově vymezila jednání, které hodnotí jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Tvrzení stěžovatelky, že došlo k nepřípustnému zásahu do jejího autonomního rozhodování, jestliže chtěla se svým zaměstnancem ukončit pracovní poměr, není důvodné, neboť stěžovatelka mohla dát výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně a v případě prokázání trestné činnosti přistoupit k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Z uvedených důvodů obvodní soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud odmítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k podání repliky. Stěžovatelka ve své replice k jednotlivým vyjádřením účastníků řízení ze dne 9. 5. 2006 uvedla, že skutečnost, že soud I. stupně dal v předmětném řízení za pravdu zaměstnankyni považuje za stav, kdy o právech stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě soudní libovůle bez ohledu na oprávněné zájmy stěžovatelky jako zaměstnavatele. K odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pokud se týká formální stránky právního úkonu - okamžitého zrušení pracovního poměru, se stěžovatelka dovolává "alespoň minima přirozeně právního uvážení v rozhodování soudů". Současně stěžovatelka upřesnila, že důvod pro podání ústavní stížnosti spatřuje v porušení svých práv, upravených v čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1866/98, ve kterém bylo rozhodováno o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/95, který judikoval, že rovnost v právech je základním právem a právo podnikat taktéž.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákoníku práce se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozsudek A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v případě stěžovatelky obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že ústavní stížností rovněž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se meritem věci nezabývalo, neboť důvodem pro odmítnutí dovolání stěžovatelky bylo zjištění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto nebylo ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. V tomto směru stěžovatelka žádné námitky neuplatnila a ani Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, neboť Nejvyšší soud se jejím dovoláním zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.
Ústavní soud neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Rozhodnutí obecných soudů nebylo rovněž v rozporu se stěžovatelkou citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu