ECLI:CZ:US:2006:4.US.489.05
sp. zn. IV. ÚS 489/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Kateřinská 5, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2004, sp. zn.1 T 159/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1307/2004 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 558/2005, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jak v řízení před nalézacím soudem, tak v opravném řízení i v řízení o mimořádném opravném prostředku bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých ústavně zaručených práv pak spatřoval stěžovatel v tom, že soudy jednaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 a odst. 6. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Konkrétně pak stěžovatel vznesl námitky zejména pokud jde o zajištění pachových stop. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 a sp. zn. I. 394/97 a tvrdil, že všechny důkazy provedené v trestním řízení je možno považovat za důkazy nepřímé. To odůvodnil skutečností, že poškozená nebyla při provedené rekognici schopna označit stěžovatele za pachatele. Z provedeného dokazování pak podle tvrzení stěžovatele vyplynulo, že musel být v inkriminovaný den značně opilý, nicméně poškozená takovou nepřehlédnutelnou skutečnost u pachatele neregistrovala.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 1 T 159/2004, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §35 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně se odvolali stěžovatel i okresní státní zástupce Krajský soud Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 12. 2004, č. j. 2 To 1307/2004-277 odvolání jak stěžovatele tak i okresního státního zástupce zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodná. Nejvyšší soud České republiky pak dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 159/2004 a s průběhem dokazování v trestním řízení. Dále si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Vedlejší účastníci řízení, a to jak Okresní státní zastupitelství v Olomouci, Krajské státní zastupitelství, pobočka Olomouc a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), výslovně vzdali.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal, pokud jde o závěry o vině a trestu, na odůvodnění svého rozsudku.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele jsou prakticky shodné s námitkami, které uplatňoval v rámci své obhajoby před soudem I. stupně a ve svém odvolání. Odvolací soud se zabýval i provedeným dokazováním a hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, a ani zde neshledal takové skutečnosti, pro které byl bylo nutné postup soudu I. stupně a jeho rozhodnutí napravovat. Ústavní stížnost pak odvolací soud považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, pokud jde o argumenty stěžovatele uplatněné v rovině právní, odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí, ve kterém poukázal na skutečnost, že učiněná skutková tvrzení v rámci vedeného dokazování před soudy byla takového druhu a rozsahu, že umožnila soudům ve věci přijmout adekvátní právní závěry. K argumentům stěžovatele v rovině ústavně právní je pak nutno dle názoru Nejvyššího soudu mít na zřeteli, že ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli ovšem k revizi skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli doručeno k podání vyjádření, které však Ústavnímu soudu doručeno nebylo.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to výhradami k provedenému hodnocení důkazů před soudem I. stupně a před soudem odvolacím.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích; argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl v odvolání a následně i v dovolání.
Pokud se jedná o zpochybnění důkazu pachové stopy sejmuté ze šňůry, kterou byla poškozená svázána, byla odborným vyjádřením Policie ČR vyhodnocena jako shodná s pachovými stopami zajištěnými z těla stěžovatele. Námitka stěžovatele, že z takového důkazu lze učinit toliko závěr, že tento kabel měl s největší pravděpodobností stěžovatel po určitou dobu ve svém držení, nelze z něj již však učinit závěr o tom, jakým způsobem se na místo činu dostal, že byl užit k jednání popsanému ve skutkové podstatě rozsudku, či že jej takto užil právě stěžovatel, se jeví jako zcela účelová. To, že se jednalo o kabel od elektrického psacího stroje umístěného v pokoji poškozené a že byl odříznut, stěžovatel nezpochybnil. Z tohoto důkazu je tedy možno dovodit, že se určitá osoba v blíže neurčené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla (alespoň zprostředkovaně) do kontaktu s předmětem nalezeným na místě činu. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení §114 odst. 2 trestního řádu (ve znění rozhodném pro posouzení tohoto případu), podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba, nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení". Stěžovatel v průběhu trestního řízení naproti zpochybnění tohoto důkazu nijak neprokázal, jakým způsobem mohl zanechat pachovou stopu na předmětném kabelu, když tvrdil, že byt poškozených nenavštívil a ani neví kde se nachází.
Stěžovatele dále usvědčuje výpověď poškozené, která sice stěžovatele při rekognici jednoznačně za pachatele neoznačila, avšak ho ani nevyloučila, a to i při rozpoznávání hlasu. Její údaje o ochlupení pachatele a o pize nebo mateřském znaménku na jeho břichu se pak shodují s údaji zjištěnými při ohledání těla stěžovatele. Ve vozidle, které stěžovatel užíval, byly nalezeny kovové nástroje, které podle znaleckého posudku byly způsobilé k otevření zavřených, ale neuzamčených dveří bytu poškozených. U stěžovatele byly zajištěny věci odcizené z bytu poškozených, a to mobilní telefon a fotoaparát, když výpověď stěžovatele, že tyto věci tehdy zcela náhodně koupil, a to za situace kdy před tím ztratil peněženku, se jeví jako zcela nelogická a účelová.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že musel být v inkriminovaný den značně opilý (viz svědecké výpovědi svědků M., J., G. atd, či vyjádření stěžovatele o množství vypitého alkoholu), nicméně poškozená takovou, dle názoru stěžovatele nepřehlédnutelnou, skutečnost u pachatele neregistrovala. Jak Ústavní soud zjistil z výpovědí svědků J. a G. uvedených ve spise Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 159/2004 na čísle listu 224 a 225 tito svědkové shodně uvedli, že stěžovatel "měl dobrou náladu, byl napitý", resp. "nebyl v podnapilém stavu, byl v náladě". Svědek M. pak v přípravném řízení vypověděl (viz č. listu 96), že mu stěžovatel "připadal střízlivý a jeho stav nedokáže posoudit". Vznesená námitka stěžovatele není podle Ústavního soudu důvodná, neboť jeho tvrzení nebylo v důkazním řízení prokázáno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97, ve kterém se jednalo o případ, kdy obecné soudy svá rozhodnutí opřely fakticky o jediný nepřímý a navíc pouze podpůrný důkaz pachovou zkouškou a zamítly provedení důkazů dalších. Naznačená analogie citovaného nálezu s projednávanou věcí je nepřípadná, neboť v daném případě pachová zkouška nebyla jediným důkazem, který by stěžovatele usvědčoval. Stěžovatel rovněž odkázal nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99, podle kterého se obecné soudy náležitě nevypořádaly s hodnocením nepřímých důkazů a z důkazů, které ve věci provedly, odvodily závěry o vině, které byly v příkrém rozporu se skutečně zjištěným stavem. Odkaz na tento nález je podle názoru Ústavního soudu rovněž nepřípadný, neboť obecné soudy se v případě stěžovatele s hodnocením všech nepřímých důkazů vypořádaly a jednoznačně dospěly k závěru, že všechny nepřímé důkazy v trestním řízení provedené ve svém souhrnu stěžovatele usvědčují ze spáchání žalovaných skutků.
Ke stěžovatelově námitce, že mu nebylo dostatečně prokázáno spáchání odsouzených skutků, Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném a po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Pokud jde o výtky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tyto stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že Nejvyšší soud rozhodl zcela v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g), l) a §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když podané dovolání stěžovatele odmítl vzhledem ke vzneseným dovolacím důvodům odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že ústavní stížnost je i v části napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná .
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu