ECLI:CZ:US:2006:4.US.491.05
sp. zn. IV. ÚS 491/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. M., zastoupeného JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 292/2005, Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 8 To 246/2004 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 4 T 110/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005, která po odstranění vady plné moci splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí byla vydána na základě nesprávného a nedostatečného zhodnocení důkazů, nerespektování zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že došlo k opomenutí důležitých důkazů a soudy ani nepřihlédly k důkazům svědčícím v jeho prospěch a v případě pochybností rozhodly v jeho neprospěch.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 4 T 110/2003, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, a to na podkladě skutkového zjištění tak, jak je v tomto rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §224 odst. 1 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců odloženému na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel tak v jeho neprospěch okresní státní zástupce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona a odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku odloženému na zkušební dobu v trvání tří let, k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let a povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 15.571,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla jmenovaná společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl.
Proti rozhodnutí soudu odvolacího ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 292/2005, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 110/2003 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Okresní soud v Příbrami ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že podle jeho názoru k porušení práv namítaných stěžovatelem postupem soudů nedošlo a v podrobnostech odkázal na obsah trestního spisu a své rozhodnutí ve věci.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že trvá na zdůvodnění jeho rozsudku, ve kterém se dostatečným způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení, ve kterém podrobně rozvedl, proč byla i v dovolacím řízení shledána správnou právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona a proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Ústavní stížnost stěžovatele nepovažuje za opodstatněnou.
Vedlejší účastníci řízení, a to jak Nejvyšší státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze a Okresní státní zastupitelství v Příbrami se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně vzdali.
Vyjádření účastníků řízení, a to Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami bylo doručeno stěžovateli k podání případné repliky, kterou však stěžovatel ve stanovené 10 denní lhůtě Ústavnímu soudu nedoručil.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelovou námitkou, a to nesprávným a nedostatečným zhodnocením důkazů s tím, že důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok. Jak Městský soud v Praze tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů, a to zejména věrohodností výpovědi svědkyně D., nevěrohodností obhajoby stěžovatele, existencí subjektivní stránky trestného činu a jejího obligatorního znaku zavinění, se odvolací i dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud má za to, že vytýkané vady řízení, které jsou v podstatě obsahem ústavní stížnosti, odstranil již odvolací soud tím, že zrušil rozsudek soudu I. stupně z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) e) a f) trestního řádu, sám doplnil dokazování a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu.
Pokud stěžovatel tvrdí, že znalecký posudek z oboru dopravní psychologie vypracovaný PhDr. M. K., CSc., lze označit za tzv. opomenutý důkaz, neboť v odůvodnění napadených rozhodnutí se soudy vůbec nevyjadřují k otázce, proč považují odpověď na otázku posouzení charakteru reakce řidiče v konkrétní situaci dopravní nehody za neobjektivní, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud ke svému závěru, že reakce stěžovatele vzniklou situaci - zvíře, které vběhlo stěžovateli před vozidlo - byla nesprávná, vycházel ze všech důkazů v řízení provedených a konkrétní věci se týkající, přičemž dovolací soud ve svém rozsudku (str. 4 a 5) podrobně rozvedl, proč nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že zjištěné a popsané jednání nevykazovalo nedbalostní formu zavinění, neboť bylo reflexní reakcí na nečekanou a nepředvídatelnou překážku, kterou nemohl svou myslí ovlivnit a jejíž důsledky nemohl zvážit, a tudíž nevěděl a ani nemohl vědět, že může způsobit dopravní nehodu. Jak vyplývá ze shora uvedeného, v dané věci se tedy nejedná o případ důkazu neprávem opomenutého, tj. důkazu pod kterým soudní judikatura rozumí důkaz, o němž nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/99 Sb.n.u.ÚS Svazek č. 18 Nález č. 69).
V předmětné věci bylo aplikováno ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svých schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Jak odvolací, tak dovolací soud se ztotožnily s názorem, že stěžovatel řídil vozidlo vyšší rychlostí, než jaká odpovídala konkrétní dopravní situaci (vlhká vozovka, noční jízda bez veřejného osvětlení). Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, lze sice přisvědčit tvrzení stěžovatele, které v dovolání uplatnil, že nepřekročil maximální povolenou rychlost pro danou komunikaci (130 km/hod.), ale v této souvislosti je potřebné pro úplnost dodat, že v opačném případě by v existenci takové skutečnosti mohly soudy, a to podle okolností, spatřovat porušení důležité povinnosti uložené podle citovaného zákona a při splnění podmínky uvedené v §88 odst. 1 trestního zákona by mohla přicházet v úvahu kvalifikace jednání podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona.
Ústavní soud konstatuje, že jak odvolací, tak i dovolací soud respektovaly při výkladu aplikovaného ustanovení jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na vznik a průběh konkrétní dopravní nehody měly vliv, k posouzení viny na nehodě v silničním provozu, která závisí na určení přiměřené rychlosti motorového vozidla byli přibráni příslušní soudní znalci a soudy na základě závěrů jejich znaleckých posudků a svědeckých výpovědí svědků v řízení provedených dospěly k závěru, že v daném případě došlo k zavinění z nedbalosti, neboť povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně. Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že v řízení před soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Pokud stěžovatel odkazuje na porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 90 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tento článek obecně upravuje povinnosti soudů, a to aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům s tím, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Byť citovaný článek s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97 Sb. n. u. ÚS Svazek č. 8 Nález č. 52).
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy se zřetelem k tomu, že nemusejí zcela podrobně reagovat na každý argument stěžovatele, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Trestní zákon a trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu