ECLI:CZ:US:2006:4.US.493.05
sp. zn. IV. ÚS 493/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 9 Co 113/2005, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 9 Co 113/2005-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 9 Co 113/2005 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřoval v nedostatcích důkazního řízení, v nesrozumitelnosti rozsudku odvolacího soudu, ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, v tvrzení že bylo soudem I. stupně jednáno v jeho nepřítomnosti a že odvolací soud v poučení nepřipustil dovolání. Tím mělo dojít k porušení §96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") a §219 a §220 o. s. ř.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 15 P 108/2002, zvýšil soud výživné, které je stěžovatel povinen platit na nezl. děti, a to počínaje od 1. 9. 2002 z částky 800,- Kč na částku 1.500,- Kč měsíčně pro nezl. K. a počínaje od téhož data z částky 700,- Kč na částku 1.200,- Kč měsíčně pro nezl. M.. Současně vyčíslil dluh, který vznikl tímto zvýšením ke dni jeho rozhodnutí v částce 16.800,- Kč a 12.000,- Kč, a uložil ho stěžovateli zaplatit ve splátkách v celkové výši 1.700,- Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, doplnil dokazování ke zjištění poměrů rodičů v době po vydání napadeného rozsudku, konstatoval že okresní soud správně a úplně zjistil skutkový stav, avšak důsledně nezohlednil skutečnost, že otci v rozhodné době přibyla další vyživovací povinnost k nezl. R. T. a rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně změnil potud, že výživné na nezl. děti počínaje od 1. 2. 2003 zvýšil na částku 1.300,- Kč měsíčně na nezl. K. a na částku 1.000,- Kč měsíčně na nezl. M., nedoplatek na výživném, vzniklý jeho zvýšením v částce 15.750,- Kč a 9.350,- Kč, uložil stěžovateli zaplatit ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně na každé nezletilé dítě, jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 15 P 108/2002 a vyjádření účastníka řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v jeho rozsudku a uvedl, že se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele včetně námitky odnětí možnosti jednat před okresním soudem i námitkami k tvrzeným nesprávným skutkovým zjištěním. Závěrem krajský soud uvedl, že podle jeho názoru ústavní stížnost důvodná není.
Vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zasláno stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel v podání ze dne 23. 2. 2006 uvedl, že výhrady uvedené v ústavní stížnosti považuje za správné, výrok napadeného rozhodnutí považuje za nesrozumitelný a dovolání ve věci nepodal, neboť se řídil, dle jeho názoru, nesprávným poučením odvolacího soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v daném případě nezjistil ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani zásah do jeho práva na uplatnění státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal odvolací soud, který se s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o rodině a o. s. ř., vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vědom si skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na další judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).
Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině umožňuje obecnému soudu, aby se zabýval majetkovými poměry účastníků řízení a činil hodnocení jak ve vztahu k potencialitě jejich majetkových poměrů, tak ve vztahu k potencialitě výdělkových schopností. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci v souladu s provedenými důkazy detailně uvedly, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodily.
K tvrzení stěžovatele, že soud I. stupně se dopustil procesního pochybení tím, že jednal v jeho nepřítomnosti, Ústavní soud přisvědčil odůvodnění odvolacího soudu uvedeném v napadeném rozsudku odvolacího soudu, když z písemného záznamu uvedeného pod č. l. 116 spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 15 P 108/2002 jednoznačně vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím svého otce omluvil svoji neúčast u soudního jednání dne 10. 9. 2004, odročení jednání z důvodu jeho nepřítomnosti na jiný termín však nepožadoval.
Pokud se týká námitek stěžovatele týkajících se tvrzeného nesprávného poučení odvolacího soudu a možnosti podání dovolání, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, které jsou uvedeny pod písm. a) až c) tohoto ustanovení, přičemž podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. není, až na výslovně uvedené výjimky, dovolání přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině. V posuzovaném případě, jak z vlastní žaloby, tak z průběhu celého řízení vyplývá, že uplatněný nárok je nárokem nezletilých dětí stěžovatele z titulu výživného. Jde proto bezpochyby o nárok, jehož základní podstata tkví v úpravě, jíž podává zákon o rodině. Poučení o dovolání uvedené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je tak zcela v souladu s ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stěžovateli navíc nic nebránilo, pokud měl pochybnosti o správnosti poučení o dovolání, ač byl kvalifikovaně právně zastoupen advokátem, dovolání podat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud odvolací soud v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu