ECLI:CZ:US:2006:4.US.496.05
sp. zn. IV. ÚS 496/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Zemědělského a obchodního družstva Poděbradská Blata v likvidaci, se sídlem Poděbrady, Kouty 50, IČ 47048212, zastoupeného likvidátorem JUDr. Františkem Staňkem, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Poděbrady, Studentská 331/II, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2005, č.j. 28 Cdo 1017/2005-341, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 28 Co 539/2004-328 a Okresního soudu v Nymburku ze dne 22. července 2004, č.j. 5 C 1532/93-300, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku jako účastníků řízení, a MUDr. V. F., CSc., právně zastoupené JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, U Sv. Ducha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí.
Uvedeným rozsudkem nalézacího soudu byla Zemědělskému a obchodnímu družstvu Poděbradská Blata v likvidaci (dále jen "družstvo") stanovena povinnost vyplacení náhrady za zaniklé nemovitosti, včetně příslušenství. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen a následné dovolání družstva bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Družstvo v ústavní stížnosti uvedlo, že v řízení byly soudy prvého a druhého stupně vázány předchozím právním názorem Nejvyššího soudu ČR, a dokazování bylo již jen zaměřeno na zjišťování výše náhrady. Soudy přitom nepřihlédly k požadavku družstva na vyhotovení revizního znaleckého posudku, když znalec použil, podle názoru družstva, extenzívní přístup při stanovení výše náhrady.
V ústavní stížnosti družstvo předložilo Ústavnímu soudu k posouzení otázky, zda obecné soudy postupovaly v souladu s hmotným právem, byť vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, když aplikovaly zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ač nemovitost, za kterou byla žalobkyni přiznána náhrada - cihelna - byla svojí podstatou průmyslový objekt, nevhodný pro zemědělskou výrobu. Podle družstva měl na tento případ být aplikován zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
V popsaném postupu obecných soudů shledalo družstvo libovůli soudu, překračující hranice procesních předpisů a rozpornou (libovůli) s právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezákonným rozsudkem mělo dojít ke zkrácení majetku družstva a jeho členů. Napadená rozhodnutí jsou podle družstva rovněž v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), týkajícího se práva na majetek. Podle názoru družstva došlo také k porušení požadavku zákonnosti, tedy předvídatelnosti norem vnitrostátního práva.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s konstatováním shodnosti argumentace uvedené v ústavní stížnosti a dovolání. K dovolání pak uvedl, že Nejvyšší soud ČR nemohl přezkoumávat družstvem předložené námitky, neboť nebyly v souladu s platnými procesními předpisy přípustné. Předsedkyně senátů Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku plně odkázaly na odůvodnění napadených usnesení. Předsedkyně nalézacího soudu navíc uvedla, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, přičemž byly zhodnoceny veškeré předložené důkazy Rovněž vedlejší účastnice odkázala na svá vyjádření, která poskytla obecným soudům.
Ústavní soud konstatuje, že uvedená vyjádření nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je stěžovateli k případné replice nezaslal.
Zároveň si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 1532/93.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z obsahu spisu nalézacího soudu Ústavní soud zjistil, že původním rozhodnutím nalézacího soudu (29. prosince 1994, č.j. 5 C 1532/93-13) bylo řízení zastaveno a věc měla být postoupena Ministerstvu financí ČR, pro následný postup podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoliv podle zákona o půdě. Odvolací soud toto rozhodnutí zrušil (30. listopadu 1995, č.j. 13 Co 430/95-24) a věc vrátil k novému projednání s tím, že je nutno posoudit aplikovatelnost zákona o půdě. V následném rozsudku (30. září 1997, č.j. 5 c 1532/93-61) okresní soud žalobu zamítl s tím, že řízení nebylo možno podřadit pod režim zákona o půdě. Odvolání vedlejší účastnice krajský soud vyhověl (25. srpna 1998, č.j. 28 Co 295/98-96) a věc vrátil nalézacímu soudu, a přikázal mu shromáždit svědectví týkající se využití nemovitostí pro zemědělskou výrobu. Po rozsáhlém dokazování okresní soud opět zamítl žalobu (23. února 1999, č.j. 5 C 1532/93-132) s tím, že nebyla naplněna podmínka stanovená v ustanovení §23 zákona o půdě (původní vlastník) a podle §30 zákona o půdě (dotčené nemovitosti nepřešly na stát, resp. na socialistickou organizaci). Tento rozsudek Krajský soud v Praze potvrdil (25. ledna 2000, č.j. 28 Co 660/99-163), avšak připustil dovolání k otázce aplikace zákona o půdě na budovy, které nesplňovaly podmínky ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, přestože došlo k přikázání do užívání právnické osoby podle ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, tj. podle zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil rozhodnutí soudů I. a II. stupně, a věc vrátil k novému projednání. Následovala v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí Okresního soudu v Nymburku, Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, přičemž na základě rozhodnutí soudu prvého stupně byla družstvu stanovena povinnost poskytnout náhradu.
Z uvedeného je patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly opakovaně, přičemž otázka aplikace zákona o půdě nebyla předložena teprve Nejvyšším soudem ČR při vydání prvního - zrušovacího - rozhodnutí, ale už od samého počátku řízení. Krajský soud v Praze opakovaně se opakovaně zabýval podřaditelností projednávané věci pod zákon půdě. V rozhodnutí ze dne 25. ledna 2000, č.j. 28 Co 660/99-163, však připustil dovolání v otázce vztahu zákona o půdě k budovám, které nebyly vymezeny v ustanovení §1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, pokud splnily podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, a rovněž k otázce pasivní legitimace žalobkyně (§4 odst. 2 zákona o půdě).
Nejvyšší soud ČR pak považoval otázku interpretace zákona o půdě za stěžejní, a odkázal na svou, blíže nespecifikovanou, judikaturu. Dovodil správnost aplikace zákona o půdě v projednávané věci. Tento závěr nepovažuje družstvo za správný, a i s ohledem na následně vydaná rozhodnutí, proti němu brojí touto ústavní stížností.
Ústavní soud především odkazuje na svoji vlastní judikaturu, konkrétně na nálezy sp. zn. II. ÚS 267/96 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 339), sp. zn. IV. ÚS 116/2000 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 131), a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 5/97 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 345). Citované stanovisko pléna uvedlo, že úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu, upraveného v §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě (tzv. nucené nájmy), neboť oprávněnými osobami jsou všechny osoby, uvedené v §4, a ne jen vlastníci. Navíc pak i tzv. nucené nájmy jsou i z hlediska systematického újmou, resp. křivdou, kterou si zákon o půdě nárokuje již dle preambule zmírnit.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou to obecné soudy, kterým přísluší zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Jakkoliv je Ústavní soud speciálním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jsou k ochraně základních práv povolány rovněž obecné soudy při projednávání věci samé.
Naříkaná libovůle soudů a zkrácení v právu na spravedlivý proces zaručený v čl. 36 odst. Listiny jsou tedy v projednávané věci nepřípadné.
Ústavní soud rovněž nepovažuje za zkrácení majetku družstva, potažmo jeho členů, pokud je družstvu předestřena odpovědnost za jednání jeho právního předchůdce, v jehož prospěch směřovalo přidělení. Skutečnost, že právní předchůdce, který, v rozporu s povinnostmi řádného hospodáře, připustil, aby s přidělenými nemovitostmi bylo nakládáno způsobem, který je znehodnotil a tím znemožnil jejich uvažované využití, nelze považovat za relevantní. Nemůže se jednat ani o zásah do pokojného užívání majetku, ani jeho nezákonné zbavení, ve smyslu čl. 1 Protokolu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu