ECLI:CZ:US:2006:4.US.499.05
sp. zn. IV. ÚS 499/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Opava, 28. října 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 Tdo 392/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 67 To 344/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a to právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), včetně práva na obhajobu, dále právo na zákonnost zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny, právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na rodinný život zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 32 odst. 2 a 4 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 1 T 32/2003, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně soud stěžovateli uložil podle §59 odst. 2 tr. zákona povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil dluh na výživném. Trestného činu se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatel proti rozsudku soud I. stupně podal odvolání a Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele podle §213 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně stěžovateli uložil povinnost ve zkušební době uhradit dluh na výživném.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2005 navrhl stěžovatel rozšíření ústavní stížnosti o návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 1 T 32/2003, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit České republice paušální částku nákladů podle §153 odst. 1 tr. řádu v řízení o zcela bezvýsledném podaném dovolání ve výši 10.000,- Kč.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 32/2003.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, v němž k dovolání stěžovatele uvedl všechny okolnosti významné z hlediska řešené problematiky, jakož i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že v souvislosti s projednáním dovolání se podrobně zabýval argumentací stěžovatele a shledal, že jak soud I. stupně, tak i soud odvolací v rámci svého rozhodování v posuzované věci dostatečně zvažovaly majetkové i osobní poměry stěžovatele, s nimiž se vypořádal soud I. stupně v rámci posuzování předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. řádu, a všechny zjištěné skutečnosti hodnotily rovněž s přihlédnutím k ustanovením zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Pokud stěžovatel do výživy zahrnuje i další majetek, který údajně zanechal své manželce, s níž nezletilé děti žily ve společné domácnosti, ten nelze považovat za částečné naturální plnění ve vztahu k zákonné povinnosti děti vyživovat. Jak totiž oba soudy nižšího stupně dovodily ve svých rozhodnutích, jedná se o otázku vypořádání majetkových vztahů mezi manžely, která se výživného netýká. Závěrem Nejvyšší soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze plně odkázal na rozsudek a odůvodnění tohoto soudu s tím, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastníci řízení a to Nejvyšší státní zastupitelství i Městské státní zastupitelství v Praze se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdali svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze bylo stěžovateli zasláno k podání repliky. Stěžovatel ve své replice uvedl, že podle jeho názoru žádná z jím uvedených námitek nebyla ve vyjádřeních účastníků řízení ani zčásti vyvrácena, stejně jako ani další námitky podrobně v ústavní stížnosti rozvedené. Nejvyšší soud podle tvrzení stěžovatele dovolání odmítl, aniž se věcně jeho námitkami zabýval. Stěžovatel proto neshledal důvod pro změnu svého stanoviska uvedeného v jeho ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel především obecným soudům vytýkal, že v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů I. a II. stupně a závěry odvolacího a dovolacího soudu uvedenými v napadených rozhodnutích přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/1995. Stěžovatel rovněž poukázal na absenci materiálního znaku trestného činu s tím, že podle jeho názoru stupeň nebezpečnosti jeho činu je "nulový". Stěžovatel současně namítal, že obecné soudy při rozhodování o jeho vině nepřihlížely k ustanovením zákona o rodině, jmenovitě k ustanovení §96 odst. 2 tohoto zákona, podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel odešel v březnu 2001 ze společné domácnosti, kterou vedl s matkou nezletilých dcer, zcela bez finančních prostředků, a tato domácnost byla plně vybavena (PC, video, vysavač zn. Rainbow, atd.) a zanechal pro potřeby svých dcer všechen svůj movitý majetek a věci náležející do jeho výlučného vlastnictví. Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy nepřihlédly ani k ustanovení §85 odst. 2, věta druhá, zákona o rodině, podle kterého děti mají právo podílet se na životní úrovně svých rodičů, když jeho životní úroveň byla v souzeném období nižší než životní úroveň nezletilých dcer. Podle názoru stěžovatele došlo postupem obecných soudů k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady zákonnosti, legality i zásady materiální pravdy, k porušení principu rovnosti způsobů plnění vyživovací povinnosti a k přehlížení základních práv procesních i hmotných stěžovatele. Rozsudky odvolacího i dovolacího soudu pak podle tvrzení stěžovatele nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99.
Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 32/2003 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou v podstatě totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu předchozího řízení, kdy v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zprošťující výrok a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily s jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se jak odvolací, tak i dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Jen pro úplnost Ústavní soud, pokud se týká námitek stěžovatele, že nebylo přihlédnuto k ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 2 zákona o rodině, uvádí, že námitkami ve vztahu k těmto ustanovením se obecné soudy zabývaly, avšak jejich výklad soudy provedený se setkal u stěžovatele s nepochopením. Jedna ze základních definic lidských práv stanoví, že práva jedince končí tam, kde začínají práva jiné osoby. S ohledem na ustanovení §85 zákona o rodině přísluší rodičům vyživovací povinnost k dětem, podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů, a trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Současně přísluší dětem právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, kdy je současně zohledněna míra osobní péče o děti. Toto ustanovení je v souladu i s čl. 3 odst. 1 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (publikována pod č. 104/1991 Sb.), která stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, dále ukládá základní odpovědnost rodičů za zabezpečení nezbytných podmínek pro rozvoj svých dětí a to dle svých schopností a finančních možností. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 6 Tdo 326/2004 (viz ASPI: 27853), konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy. S ohledem na uvedená fakta je zřejmé, že obecné soudy práv stěžovatele sice zasáhly, ale zcela ústavně konformním způsobem, takže k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo.
Ústavní soud konstatuje, že rovněž neshledal porušení základních práv stěžovatele vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dále podle kterých jsou základní práva a svobody zaručena, je zaručena rovnost účastníků v soudním řízení a rovněž je zaručeno projednání jejich věci veřejně, bez zbytečných průtahů, v jejich přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V trestním řízení mají účastníci zaručená zvláštní práva, která mají zajistit jejich účinnou obhajobu v rámci obecného práva na spravedlivé řízení. Tato práva jsou zakotvena v třetím odstavci článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zaručují pro každého, kdo je obviněn z trestného činu mimo jiné i právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud ze spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 10 nezjistil, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování těchto jeho práv.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
K odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a III. ÚS 103/99 Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě k porušení základních práv uvedených v těchto rozhodnutích nedošlo, neboť nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé ani nebylo zjištěno, že by obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem nezdůvodnily.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní zákon a trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 1 T 32/2003, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její právní osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] odmítnuta, je odmítnut i tento návrh. Z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu