ECLI:CZ:US:2006:4.US.507.06
sp. zn. IV. ÚS 507/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Bc. P. K., zastoupeného JUDr. Janem Vítkem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. dubna 2006, č. j. 18T 13/2005-965, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. srpna 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud zprostil obžalovaného P. N., podle ust. §226 písm. b) trestního řádu obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství České Budějovice ze dne 1. listopadu 2005, č. j. KZV 10/2005-98, která ho vinila z trestního činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu, s odůvodněním, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí, jakož i postupem soudu, který mu předcházel, došlo k porušení především jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 a 95 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel především namítá, že krajský soud v průběhu řízení učinil řadu procesních chyb, jimiž mu znemožnil vystupovat ve vedeném řízení jako poškozený a uplatňovat v něm svá práva, ani státní zastupitelství a jeho představitelé nezastávali v řízení svou roli řádně a ke stěžovateli a jím uplatňovaným skutečnostem přistupovali neobjektivně. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud v řízení nesprávně interpretoval některé provedené důkazy, užil ustanovení trestního zákona a judikaturu Nejvyššího soudu ČR v rozporu s jejich jazykovým a písemným vyjádřením a nesprávně interpretoval obsah svědecké výpovědi u hlavního líčení. Stěžovatel rovněž vznáší námitky i vůči závěrům napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, dle jeho názoru rozhodnutí vyhlášené soudem v části jeho odůvodnění neodpovídá jeho písemnému vyhotovení a písemný přepis protokolace byl dodatečně upraven. A konečně tvrdí stěžovatel, že mu bylo ze strany soudu znemožněno nahlížet do spisu a nebyla mu zaslána kopie protokolu z hlavního líčení. Vady v písemném přepisu protokolace nebyly dle něj odstraněny ani přes několik urgencí z jeho strany. Takový postup dle něj neplní funkci výkonu spravedlnosti, ke které je povoláno. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích a spis téhož soudu sp. zn. 18 T 13/2005.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření učiněném prostřednictvím JUDr. Zdeňka Kučery, předsedy senátu 18 T, především popřel opodstatněnost stěžovatelových námitek vůči postupu soudu nebo stížností napadenému rozhodnutí. Dle jeho názoru část vznesených výhrad vyplývá z nepochopení procesního postavení poškozeného v trestním řízení, část jich je zcela nepravdivých. Krajský soud především odmítl, že by byly jakkoliv omezeny práva stěžovatele vystupovat v řízení jako poškozený (ve věci ve skutečnosti jako poškozená vystupovala společnost INTEGRATE CZ, s. r. o. Písek, jejímž jednatelem byl stěžovatel). Stěžovatel byl vyrozuměn o termínu hlavního líčení a byla mu doručena obžaloba i s poučením poškozeného. S ohledem na to, že jeho právní zástupce JUDr. Vítek nedisponoval plnou mocí od této společnosti, nýbrž pouze osobně od stěžovatele (který však v řízení jako poškozený nevystupuje), skutečně nebyl písemně o termínu konání hlavního líčení informován. JUDr. Vítek se však před hlavním líčením dostavil k soudu osobně, byl s termínem konání hlavního líčení seznámen a byla mu předána kopie obžaloby.
U hlavního líčení následně přítomen nebyl, což předsedovi senátu sdělil osobně předem, pro svou zaneprázdněnost. Stěžovatel jako jednatel poškozené pak měl možnost v řízení využít všech procesních práv poškozeného - což je dle soudu zřejmé ze samotného protokolu o hlavním líčení. O svých právech byl také písemně poučen. Byl po přednesu obžaloby v hlavním líčení dotazován k požadavkům na náhradu škody (žádné nevznesl) a byl také upozorněn na nesrovnalosti ve vystavené plné moci. Výzva, aby stěžovatel předvolaný k výslechu na dne 4. dubna 2006 opustil dne 3. dubna 2006 před výslechem obžalovaného jednací síň na dobu, než bude osobně vyslechnut, byla zcela zákonná, korespondující s praxí obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 587/2004). Ostatně soud považuje za nutné zdůraznit, že poškozenému nepřísluší právo vyjadřovat se k důkazům provedeným u hlavního líčení, to je právo výhradně obžalovaného. Soud nepovažoval za nutné blíže se vyjadřovat k námitkám vzneseným vůči postupu státního zastupitelství, nedomnívá se však, že by ze strany státní zástupkyně nebo zastupující státní zástupkyně nedošlo k naplnění jejich úlohy. Obsáhlé námitky stěžovatele vůči závěrům napadeného rozsudku pak nepovažuje za potřebné komentovat, neboť je přesvědčen o věcné správnosti svého rozhodnutí a postačí mu proto odkázat na jeho odůvodnění. Stejně nedůvodné se mu jeví i stěžovatelem uplatňované námitky proti protokolaci a dlouhé lhůtě písemného vyhotovení rozsudku, jež nejsou než nepodloženou spekulací stěžovatele, hraničící s obviňováním soudu. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud již judikoval dříve, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv. V daném případě tedy citované články Listiny (čl. 36, čl. 37 a čl. 38) zajišťují zachování základních práv a svobod zejména vůči účastníkovi řízení, tj. vůči obžalovanému. Právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručuje trestně stíhanému nezávislé a nestranné posouzení věci u orgánu soudní moci, kde postavení státu (reprezentovaného státním zástupcem) a postavení obžalované osoby je rovné (čl. 37 odst. 3 Listiny). Postavení stěžovatele je v tomto případě adhezní a není tedy v trestním řízení nositelem konstatovaných základních práv. Ta by mu naopak v plné míře náležela v rámci občanského soudního řízení, pokud by se v něm domáhal na obžalovaném náhrady škody.
V posuzované věci je navíc postavení stěžovatele specifičtější o to, že on sám není poškozeným, nýbrž je jednatelem právnické osoby - poškozené, za niž, nikoliv za sebe jako osobu fyzickou, měl svá práva uplatňovat. Nedostatek tohoto rozlišení, jež mu byl vysvětlen soudem již při hlavním líčení dne 3. dubna 2006, vede stěžovatele v některých aspektech ústavní stížnosti k mylným závěrům o dotčení jeho práv.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích je patrné, že stěžovatel udělil jako fyzická osoba plnou moc JUDr. Janu Vítkovi dne 24. 6. 2004 mj. "k zastupování poškozeného v trestní věci" (viz č. l. 188 spisu), neučinil tak však jako jednatel společnosti INTEGRATE CZ, s. r. o. Písek, která v řízení vystupovala jako poškozená. Sám jako fyzická osoba poškozeným není, soud proto neměl důvodu jeho právnímu zástupci oznamovat termín hlavního líčení a zasílat mu kopii obžaloby.
Pokud jde o další námitky stěžovatele spočívající v tvrzení, že mu nebylo umožněno využít práv poškozeného, konstatuje Ústavní soud, že práva poškozenému v trestním řízení jistě nelze upřít, ovšem je možné je realizovat pouze v tom rozsahu, v jakém je upravuje ust. §43 a násl. tr. řádu. O rozsahu svých práv a způsobu jejich uplatnění byl stěžovatel soudem písemně poučen. Z uvedeného ustanovení a následujících je evidentní, že stěžovatel se domáhá práv, která mu ze zákona nepřísluší, a to jako by byl stranou kontradiktorně vedeného sporu - do tohoto okruhu lze řadit jeho námitky uplatňované proti tomu, zda a jaké důkazy byly v řízení provedeny a jak byly interpretovány nebo hodnoceny ze strany soudu za situace, kdy se provádění důkazů netýká uplatněného nároku na náhradu škody (Ústavní soud zde podotýká, že role stěžovatele v trestním řízení je v daném ohledu spornější o to, že jménem poškozené vlastně žádnou škodu neuplatnil), nýbrž pouze zjištění otázek žalovaného skutku.
Navíc, jakkoliv je poškozený coby strana trestního řízení vybaven celou řadou procesních práv zakotvených v tomto ustanovení a následujících, je třeba výkon těchto práv sladit s účelem trestního řízení (náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat, srov. §1 odst. 1 tr. řádu). V posuzované věci je totiž postavení stěžovatele specifické v tom směru, že v trestním řízení nejen jedná jménem poškozené, ale vystupuje i v pozici svědka, tedy nositele důkazu, přičemž vzhledem k účelu trestního řízení a požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) převažuje v trestním řízení zájem na stěžovatelově nezkreslené svědecké výpovědi, Pokud v této věci postupoval soud podle ust. §209 odst. 1 tr. řádu a neumožnil stěžovateli být přítomen při výslechu obžalovaného v hlavním líčení z obavy, že by jeho budoucí svědecká výpověď mohla být výslechem obžalovaného ovlivněna, nedošlo tím k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu, ani jiná ústavě zaručená práva.
Ani ze stěžovatelových tvrzení ohledně vad v protokolaci nelze dovodit existenci jakýchkoliv pochybení krajského soudu - pro takový závěr není podkladu ve spisovém materiálu. Pokud tvrdí, že mu soud odmítl kopii protokolu poskytnout (za situace, kdy již jedna kopie byla poskytnuta jeho právnímu zástupci), byl soudem řádně poučen o tom, že takový úkon je v dalším zpoplatněn. Takový postup je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jakož i předpisy vydanými k jeho provedení.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran samotného závěru soudu o tom, zda bylo či nebylo v jednání obžalovaného shledáno naplnění zákonných znaků trestného činu, jakož i další námitky vůči odůvodnění stížností napadeného rozsudku, konstatuje Ústavní soud, že jde o námitky zcela nepřípadné. Ústavní stížnost nenahrazuje řádný opravný prostředek proti rozhodnutí obecného soudu, které stěžovateli ze zákona nenáleží, neboť, jak již bylo konstatováno, stíhání pachatele a jeho potrestání (včetně onoho "dosažení spravedlnosti") neleží na bedrech soukromých osob, nýbrž státu, stejně jako není v rovině ústavněprávní zakotveno jakékoliv osobní právo na potrestání v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy ČR (viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení , Sv. 7, str. 345, sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291) nebo rozhodnutí, které by odpovídalo osobnímu přesvědčení stěžovatele.
Jako orbiter dictum Ústavní soud připomíná, že trestní řízení by mělo být a je až poslední fází řešení občanskoprávních konfliktů, a to pouze tam, kde je shledána tak velká míra závadnosti v chování jedné ze stran, že je takové chování označeno jako trestný čin a jako takové sankcionováno. Naopak není a nemůže být prostředkem řešení byť komplikovaných obchodněprávních sporů mezi podnikateli nebo způsobem snazšího a pro osobu zúčastněnou levnějšího získávání důkazních prostředků pro řízení občanskoprávní. Výjimku stanovení právě pouze ust. §43 trestního řádu a ustanovení následující, vymezující rámec adhezního řízení. Nad takový rámec však v trestním řízení dosáhnout nelze.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu