ECLI:CZ:US:2006:4.US.516.05
sp. zn. IV. ÚS 516/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ústí nad Labem, Dvořákova 3, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2005, sp. zn. 3 Afs 23/2004, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 15 Ca 525/2002-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo ukládat daně a poplatky jen podle zákona zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny. Rovněž mělo postupem správních orgánů i soudů dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovné zacházení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásad podle čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Ústavy ČR.
Stěžovateli byla rozhodnutími Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 5. prosince 2001 dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1998 ve výši 701.276,- Kč (č.j. 25431/01/197970/1619 č. 1010000105) a za rok 1997 ve výši 122.944,- Kč (č.j. 25406/01/197970/1619 č. 1010000104). O odvoláních stěžovatele rozhodlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 13. září 2002, pod č.j. 4337/110/02, (platební výměr za rok 1997) a pod č.j. 4337/110/1/02 (platební výměr za rok 1998). Stěžovatel napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem správní žalobou.
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem správní žalobu zamítl. Rovněž následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl výše uvedeným rozsudkem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dodatečných platebních výměrech mu byla daň určena za použití pomůcek, přičemž ve zprávě o daňové kontrole bylo uvedeno, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno týkající se vkladů do podnikání ve výši 4,000.000,- Kč. Stěžovatel nesdílel závěry správce daně, přesto jeho odvolání finanční ředitelství zamítlo s odůvodněním, že neunesl důkazní břemeno, a že postup správce daně byl v souladu se zákonem. Použití pomůcek pro stanovení daně posoudil krajský soud jako zákonné, což vedlo k zamítnutí správní žaloby. Shodně věc hodnotil i Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolal všech argumentů, které jsou obsaženy v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, neboť se jedná o případ skutkově obdobný. Finanční úřad stěžovatele vyzval k doložení zdanění příjmů, z nichž hradil půjčku ve výši 4,000.000,- Kč. Ten, ačkoliv neměl veškeré doklady k dispozici, snažil se výzvám vyhovět, když mimo jiné uvedl, že disponoval značnými prostředky, které byly výsledkem jeho celoživotních úspor od roku 1970. Finanční úřad však presumoval, že finanční prostředky, kterými stěžovatel disponoval, nebyly nikdy zdaněny, a to přesto, že při jednáních i v písemných podáních stěžovatel nabízel důkazní prostředky, které však správce daně neakceptoval a neprovedl. Námitku stěžovatele proti neprovedení předkládaných důkazů odvolací orgán i soudy odmítly s odůvodněním, že správce daně měl oprávnění použít pomůcek a neopatřovat svá zjištění dokazováním.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem prostřednictvím předsedy senátu, který plně odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Za Nejvyšší správní soud, se vyjádřil předseda senátu 3 Afs. Ten především odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že ústavní stížnost je polemikou stěžovatele s názorem finančních orgánů, zda je správce daně oprávněn požadovat na daňovém subjektu prokázání původu finančních prostředků. Touto problematikou se již zabýval Ústavní soud se svých rozhodnutích vedených pod sp. zn. IV. ÚS 323/99, sp. zn. IV. ÚS 138/01 či sp. zn. II. ÚS 574/02, kde dovodil, že správce daně toto právo má. Stěžovatel uváděl, že disponoval určitými peněžními prostředky. Pro správné stanovení daně je na stěžovateli, aby, dle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků"), prokázal též reálnost svého tvrzení a to bez ohledu nato, že původ prostředků se mohl pohybovat mimo kontrolované zdaňovací období. Pokud tedy stěžovatel jako fyzická osoba - podnikatel, zaúčtoval vklady, a u správce daně vznikly pochybnosti, zda se nejedná o zdaněné příjmy, vyzval stěžovatele k ozřejmění původu těchto prostředků. Stěžovatel však část původu peněžních prostředků neprokázal, tedy neunesl důkazní břemeno. Současně tak byla zpochybněna i věrohodnost účetnictví stěžovatele. Proto správce daně použil pro určení daně pomůcek.
Podle účastníka řízení je ze spisu zřejmé, že stěžovatel jako občan nebyl vyzván k prokázání majetkových poměrů, ale předmětná výzva mu byla adresována jako fyzické osobě vykonávající podnikatelskou činnost v rámci daňového řízení týkajícího se jeho podnikání. Daňová povinnost tak byla stanovena v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny a rovněž právo na spravedlivý proces bylo v jeho případě zachováno.
Vyjádření účastníka však neobsahovala nová tvrzení, skutečnosti ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezaslal.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedený pod sp. zn. 15 Ca 525/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
V době, kdy stěžovatel podnikal, vykazovalo jeho účetnictví opakovaně daňovou ztrátu (např. rok 1997 ve výši 2,750.937,06 Kč, viz. č.l. 2 spisu). Přesto, jak vyplývá z rozhodnutí finančního ředitelství, vložil do svého podnikání v letech 1997-1999 finanční prostředky ve výši 17,530.000,- Kč, z toho 4,000.000,- jako půjčku (viz přílohy č.l. 18).
Ačkoliv podle svých tvrzení disponoval již před zahájením podnikání, tedy před rokem 1990 částkou asi 8,5 mil. Kč, neprokázal, jak nabyl částku, kterou do svého podnikání v letech 1997-1999 investoval. Podle správního orgánu nebyl stěžovatel povinen prokázat způsob zdanění svého majetku, ale pouze finančních zdrojů, které vložil do podnikání v rámci své podnikatelské činnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že v předchozích zdaňovacích obdobích dlouhodobě vykazoval ztrátu. Jinými slovy řečeno stěžovatel neunesl své důkazní břemeno tím, že v průběhu daňového řízení neprokázal jakým způsobem získal finanční prostředky později vložené do podnikání a zda je řádně zdanil. Část takových vkladů orgány veřejné moci posoudily jako nepřiznané příjmy z podnikatelské činnosti, při současném zpochybnění věrohodnosti celého účetnictví stěžovatele.
Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05, na který stěžovatel poukázal, představuje úprava důkazního břemene obsažená v zákoně o správě daní a poplatků v oblasti veřejného práva ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Jinými slovy, toto ustanovení připouští omezení vlastnického práva jednotlivce, a to pouze za účelem stanovení a výběru daně a poplatku, přičemž finanční orgány musí postupovat v mezích stanovených zákonem.
Orgán veřejné moci musí při výkonu své pravomoci respektovat ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též tzv. informační autonomie jednotlivce.
Z citovaného nálezu dále plyne, že jinak je třeba posuzovat postavení podnikající osoby, která má navíc zvláštním zákonem stanovenou specifickou povinnost uchovávat informace o své hospodářské činnosti, a jinak příjmy osoby v závislé činnosti, které zákon neukládá povinnost uchovávat doklady vážící se ke svým ekonomickým aktivitám. Jinými slovy rozsah autonomie jednotlivce se v takových případech liší; v případě podnikatelského subjektu je tento rozsah omezenější než v případě osoby, která vykonává činnosti pouze v závislé činnosti. V této souvislosti lze podotknout, že v některých zahraničních právních úpravách je tato skutečnost respektována přímo v daňové legislativě, která v případě stanovení důkazního břemene přísně diferencuje mezi těmito kategoriemi daňových subjektů právě i z hlediska proporcionality omezení autonomního prostoru jednotlivce (srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 9. března 2004, sp. zn. 2 BvL 17/02).
Právě takové rozlišení je třeba zvážit v případě stěžovatele. Finanční orgány vycházely ze stěžovatelem předložených tvrzení a je zjevné, že podstatnou část peněžních prostředků, které vložil do svého podnikání, posoudily jako získanou způsobem, který v rámci řízení před finančními orgány uvedl. V části však shledaly pochybnosti o původu prostředků, zejména s přihlédnutím k opakovaným daňovým ztrátám v jeho podnikání, a požadovaly, aby prokázal tvrzené skutečnosti. Skutečnost, že se tak nestalo, pak finanční orgány posoudily jako neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Následné dodatečné vyměření daně podle pomůcek pak shledalo opodstatněným jak Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší správní soud.
V rozhodnutích napadených v ústavní stížnosti neshledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelem namítaný zásah do práva na vlastnictví, ani neshledal, že by v projednávané věci byly daně či poplatky uloženy mimo zákonem stanovené meze. Obdobnou věc posoudil Ústavní soud např. ve zmíněném usnesení z 8. března 2000, sp. zn. IV. ÚS 323/99.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
za správnost : Svozilová