ECLI:CZ:US:2006:4.US.517.05
sp. zn. IV. ÚS 517/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. K. a 2. L. K., obou zastoupených JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Brno, Lesnická 52, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 6 AS 6/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2005, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit a využívat majetek podle ustanovení čl. 11 Listiny a právo na uplatňování státní moci v případech a v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 6 AS 6/2004, kterým byla zamítnuta jejich kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č. j. 1 Ca 25/2003 - 50. Předmětem řízení byl přezkum správních aktů, jimiž byla vyslovena vina stěžovatelů za přestupek podle §87 odst. 2 písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb.") a byla jim za tento skutek uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč. Uvedeného přestupku se stěžovatelé dopustili tím, že v období od 19. 6. 2001 do 12. 10. 2001 bez souhlasu orgánu ochrany přírody na pozemku parc. č. 199/3 v katastrálním území Biskoupky na Moravě, který mají ve společném jmění manželů, realizovali činnosti (provedli skrývku půdy a místili dva objekty, tzv. maringotku a WC), kterými hrubě narušili přírodní charakteristiku krajinného rázu údolní nivy řeky Jihlavy, jež je součástí přírodního parku "Střední Pojihlaví".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítali, že jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se nevypořádali s právním posouzením správního řízení, zejména s principem předvídatelnosti práva a principem uplatňování práva toliko zákonným způsobem. V této souvislosti citovali nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 690/01 a sp. zn. IV. ÚS 150/01. Konkrétně stěžovatelé tvrdili, že se nezakládá na pravdě tvrzení uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to že stěžovatelé při soudním jednání před Městským soudem v Praze dne 30. 10. 2003 dali na zvážení výslech svědka Ing. T., neboť podle jejich verze trvali na provedení dokazování, které však nebylo protokolováno. Stěžovatelé rovněž namítali, že stejně tak se nezakládá na pravdě argumentace Nejvyššího správního soudu, že námitku týkající se dlouhodobého umístění své maringotky na jiném pozemku v tomtéž přírodním parku, uplatnili až v kasační stížnosti, neboť důkazy o této skutečnosti předložili již při jednání Městského soudu v Praze dne 30. 10. 2003. Stěžovatelé opakovali svoje přesvědčení, že k popsanému skutku nepotřebovali žádného souhlasu orgánu ochrany přírody.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Ca 25/2003 a vyjádření Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud ve svém obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že podle jeho názoru nemůže být ústavní stížnost úspěšná, pokud pouze polemizuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu na aplikaci tzv. jednoduchého práva (zákona č. 114/1992 Sb.). V posuzované věci nešlo o žádnou možnou konkurenci norem jednoduchého práva, ani konkurenci výkladových alternativ. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především brojí proti procesnímu postupu Městského soudu v Praze při zjišťování skutkového stavu věci. Městský soud se ve svém rozhodnutí vyrovnal se všemi včas a řádně uplatněnými žalobními námitkami. Stěžovatelé pak v doplnění kasační stížnosti uplatnili tvrzení, kterými požadovali přezkum skutkového a právního stavu věci v kontextu zákona č. 114/1992 Sb. Nejvyšší správní soud vysoce nadstandardně na samé hranici k respektu zásady rovného postavení stran, se zabýval tvrzením stěžovatelů o tom, že městský soud se nezabýval důkazy, které mu k provedení stěžovatelé navrhli. Nejvyšší správní soud vycházel z obsahu soudního spisu a konstatoval, že námitka týkající se obsahu protokolu o jednání, který podle tvrzení stěžovatelů neodpovídá jeho skutečnému průběhu, nebyla v kasační stížnosti vznesena a proto se jí Nejvyšší správní soud nezabýval. Pokud se týká další námitky stěžovatelů ohledně v minulosti umístěných maringotek na jiných místech přírodního parku, tuto námitku stěžovatelé uplatnili až v řízení o kasační stížnosti a proto nemohou důvodně namítat, že městský soud nevyhověl návrhu na dokazování ohledně těchto dřívějších aktivit. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelům k podání repliky. Stěžovatelé ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2006 setrvali na svém stanovisku, že při umístění maringotky na svém pozemku se řídili platnou vyhláškou Okresního národního výboru Brno-venkov, Třebíč a Znojmo, kterou byla s účinností od 1. 6. 1989 zřízena oblast klidu "Středí Pojihlaví".
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v podané ústavní stížnosti v podstatě opakují námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se jejich námitkami podrobně zabýval a v napadeném rozsudku rozvedl, proč jim nepřisvědčil a vyložil, jakými úvahami se řídil. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s vyslovenými názory a závěry Nejvyššího správního soudu ztotožňuje, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Ca 25/2003 nezjistil, že by stěžovatelům bylo v řízení před obecnými soudy jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jejich procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci ustanovení jednotlivých odstavců §12 a §87 odst. 2 písm. h) zákona č. 114/1992 Sb. a aplikovaných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Jestliže stěžovatelé, přestože byli po celé soudní řízení zastoupeni kvalifikovaným advokátem, nevyužili všechny procesní prostředky, které jim zákon umožňuje, nelze toto pochybení přičítat k tíži Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných Listinou.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich v ústavní stížnosti tvrzených základních práv garantovaných uvedenými články Listiny.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu