ECLI:CZ:US:2006:4.US.527.05
sp. zn. IV. ÚS 527/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře 511 01 Turnov, Zborovská 694, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 1 Nt 360/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2005, která byla doplněna podáním ze dne 1. 9. 2005 a která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, uznán vinným trestným činem vraždy dílem dokonanému, dílem nedokonanému podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a f) tr. zák. za použití §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a tento trest v současné době také vykonává.
Stěžovatel si dne 20. 12. 2004 podal ke Krajskému soudu v Plzni návrh na povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, které bylo usnesením téhož soudu ze dne 9. 5. 2005, č. j. 1 Nt 360/2004-55, zamítnuto, neboť soud důvody obnovy neshledal.
Stěžovatel si proti tomuto usnesení podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v řízení o povolení obnovy řízení nevyšlo najevo nic nového, co by mohlo vést k odlišnému rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel pak před podáním ústavní stížnosti podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1151/2005, podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt 360/2004.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 33, Usnesení č. 19), obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu.
Ústavní soud se především zabýval základními námitkami stěžovatele, a to že obecné soudy měly vyhovět jeho návrhu a provést potřebná šetření, měly nechat vypracovat navržené znalecké posudky, vyslechnout navržené svědky a provést rekonstrukci na místě činu. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu soudního řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o povolení obnovy řízení. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze se předmětnými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele se oba obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 9. 2005 uvedl, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno již v době jeho vazby v Plzni, kdy byl vzat do vazby poté, co byl dne 13. 6. 1998 postřelen, kdy se po měsíci probral z komatu ve vazební nemocnici Praha Pankrác a dále, že znalci vypracovali znalecké posudky bez jeho výslechu, k tomu Ústavní soud uvádí, že v případě první námitky dává trestní řád ve vazebních věcech řadu prostředků k tomu, aby zásah do osobní svobody, spojený s určitým omezením práv, byl v souladu se zákonnou povinností kontrolován a tak minimalizován. Stěžovatel proti vzetí do vazby opravné prostředky uplatnil, a to včetně ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením ze dne 29. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 411/98, ústavní stížnost stěžovatele odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. Pokud se týká druhé námitky, a to vypracování znaleckých posudků bez výslechu stěžovatele, k tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly návrhem stěžovatele na vypracování nových znaleckých posudků s tím, že tyto důkazy byly již provedeny v původním řízení a odkázaly na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 7 To 137/2000, kterým úplnost a zákonnost těchto posudků (psychiatrického a psychologického) nebyla zpochybněna.
Jen pro úplnost Ústavní soud připomíná, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že pokud se týká návrhu na výslech navržených osob jako svědků, nemohli tito svědci uvést pro případné rozhodnutí o povolení obnovy řízení nic podstatného, jestliže dne 13. 6. 1998 se nezdržovali v rozhodném období na místě spáchání vražedného útoku. Stejně tak vrchní soud upozornil, že u návrhů stran vypracování nových znaleckých posudků příp. rekonstrukce činu za osobní účasti stěžovatele, se nejedná o nové důkazy, soudy byly s jejich existencí v původním trestním řízení obeznámeny, přičemž nejpozději v odvolacím řízení učinil stěžovatel výše uvedené důkazní návrhy, jejichž realizace byla shledána nadbytečnou. Proto pouze znalecký posudek zaměřený na odborné zkoumání zraku stěžovatele lze považovat za nový důkaz, ovšem nikoliv ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, protože tvrzení stěžovatele o vážném zhoršení zraku předně příkře odporuje povaze činností včetně řízení motorového vozidla, které vykonával dne 13. 6. 1998.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky P. a F.versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, G. R. versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Trestní zákon a trestní řád obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Oba soudy rozhodly zcela v mezích ustanovení §278 a §283 písm. d) tr. řádu, neboť důvody uvedené v návrhu na obnovu řízení neměly charakter důkazů, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly jakýmkoliv způsobem ovlivnit případnou obnovu řízení. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu