ECLI:CZ:US:2006:4.US.528.05
sp. zn. IV. ÚS 528/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., právně zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Lanškroun, Máchova 58, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. května 2005, č.j. 20 Cdo 586/2005-71, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 12. října 2004, č.j. 40 Co 775/2004-99, a Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. března 2004, č.j. 10 C 389/2003-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl z výkonu rozhodnutí, ve prospěch oprávněného stěžovatele, vyloučen spoluvlastnický podíl 1/2 popsaných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů částku 6.583,- Kč (výrok II.). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc výše citovaným rozsudkem, tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil v novém správném znění (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.767,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. května 2005, č.j. 20 Cdo 586/2005-71, odmítl (výrok I.) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem obecných soudů v jeho věci byl porušen princip spravedlivého procesu tím, že soudy vyhověly žalobě manželky povinného na vyloučení části nemovitosti z výkonu rozhodnutí, ačkoliv taková žaloba byla nedůvodná. Sice je pravdou, že pohledávka za povinným vznikla za trvání manželství, avšak po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle tehdy platného ustanovení §147 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") bylo možné vést výkon rozhodnutí i na majetek náležející do zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudy prvého a druhého stupně shodně uvedly, že takto bylo možno postihnout majetek do doby jeho vypořádání. Pokud tak nebylo učiněno v zákonné tříleté lhůtě, došlo k jeho vypořádání uplynutím této lhůty podle ustanovení §149 odst. 4 o. z.
Takový postup vedl poškození věřitele, který mu nemohl žádným způsobem čelit. Právní úprava neúměrně chrání dlužníka a navozuje nerovné postavení. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označené rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 389/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že stěžovatel v odvolání namítl nesprávné právní posouzení věci soudem prvého stupně. Odvolací soud postup okresního soudu posoudil jako správný, pouze uvedl, že nalézací soud věc ne zcela přiléhavě odůvodnil. To se rovněž projevilo v novém znění výroku o vyhovění excindační žalobě. Odvolací soud řádně odůvodnil své závěry a plně se v odůvodnění svého rozhodnutí vyrovnal s námitkami stěžovatele. Stěžovatel přesto shodné námitky zopakoval v dovolání, ve kterém rovněž konstatoval, že s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Opakovaně rovněž poukázal na poškození věřitele v důsledku soudy provedené interpretace příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR se zabýval otázkami přípustnosti dovolání z důvodu zásadního významu věci nejen s ohledem na obecný dopad, ale i významem rozhodnutí pro projednávanou věc samotnou. Po posouzení této otázky však neshledal přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Za této situace se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, aby ten opakovaně posoudil jeho věc.
Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti předložil námitky, jimiž se zabývaly obecné soudy. Po Ústavním soudu pak v podstatě požadoval, aby jejich závěry revokoval. Ústavní soud se však nezabývá hmotněprávní stránkou věci, neboť tato je určena především obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, tedy zda bylo zajištěno právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. V projednávané věci však případnost takového postupu neshledal.
Ústavní soud tedy nedovodil, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je citované ustanovení Listiny zaručuje. Stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než on, aniž by současně uvedl další skutečnosti, které by o porušení citovaného článku Listiny svědčily, nelze než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. IV. ÚS 23/93, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., str. 219).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
za správnost : Svozilová