ECLI:CZ:US:2006:4.US.53.06
sp. zn. IV. ÚS 53/06
Usnesení
IV. ÚS 53/06
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.10.2005, č.j. 21 Co 425/2005-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.2.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21.7.2005, č.j. 21 Nc 5303/2003-19, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce proti povinné T. N., z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť dosavadní průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce. Okresní soud uložil oprávněnému zaplatit na náhradě nákladů exekuce stěžovateli (soudnímu exekutorovi) částku 4 588,40 Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo k odvolání oprávněného rozhodnuto o změně výroku o náhradě nákladů exekuce tak, že bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce. Odvolací soud uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů exekuce je třeba zásadně vycházet z hledisek zakotvených v ustanovení §271 o.s.ř., které upravuje posouzení míry procesního zavinění účastníků na zastavení exekuce. Jestliže oprávněný nezavinil zastavení exekuce, pak mu nelze ukládat ani povinnost k náhradě nákladů exekuce podle §89 ex. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost k náhradě nákladů exekuce má podle §87 odst. 3 ex. ř. povinná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, aby mu povinná, a nikoli oprávněný, nahradila náklady exekuce. Uvádí, že ustanovení §89 ex. ř. je speciálním ustanovením nejen k §87 odst. 3 ex. ř., ale i k ustanovení §271 o.s.ř. a jeho použití tedy není možné. Stěžovatel dále zdůrazňuje veřejnoprávní charakter činnosti exekutora a polemizuje se závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 150/04. Stěžovatel se domnívá, že Ústavní soud v uvedeném usnesení dostatečně nezohlednil, že v případě nuceného výkonu exekučních titulů nemá exekutor prostor pro uvážení, zda odmítne či neodmítne pověření k provedení exekuce, a to ani v případě, kdy je mu známo, že povinný nevlastní žádný majetek. Dle názoru stěžovatele v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost, tedy pro nedostatek majetku povinného, je uložení náhrady nákladů exekuce povinnému faktickým odepřením práva na náhradu nákladů exekutorovi, neboť jde o nedobytnou pohledávku. Oprávněný musí vždy zvážit s ohledem na poměry povinného a další okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel dále argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 8.8.2005, sp. zn. II ÚS 372/04, v němž Ústavní soud dovodil, že princip výkonu exekuční činnosti za úplatu je nosným pilířem nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora.
Ústavní soud zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu svým obsahem zcela srovnatelnou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 42/06, o níž Ústavní soud dne 9.2.2006 rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl ke stejným závěrům jako třetí senát Ústavního soudu v předchozí věci a neshledal důvod k odlišnému posouzení daného případu.
Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz stěžovatelem uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, nepublikováno, III. ÚS 118/05, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 42/06, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.
Z výše uvedeného usnesení sp. zn. III ÚS 42/06 vyplývá, že "Potřebu založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem zákon pro situaci zastavení exekuce reflektuje výslovně v §89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností."
K námitce stěžovatele, že sám oprávněný musí vždy zvážit poměry povinného a okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce, lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. V dalších argumentech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 42/06, které již bylo stěžovateli doručeno.
Krajský soud tedy správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jeho rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu