ECLI:CZ:US:2006:4.US.536.05
sp. zn. IV. ÚS 536/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. C., právně zastoupené JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Blatná, J. P. Koubka 81, směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2119/2004, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2004, sp. zn. 5 Co 132/2004, a Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. července 2003, sp. zn. 7 C 96/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Jím se stěžovatelka domáhala zrušení výše označených rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. července 2003, č.j. 7 C 96/97-159, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a M. K. (vedlejšího účastníka) k budově a pozemkům pod budovou a v jejím bezprostředním okolí, blíže popsaných v rozhodnutí (výrok I.). Přesně popsaná část nemovitostí byla přikázána vedlejšímu účastníkovi (výrok II.), další přesně popsaná část nemovitostí byla přikázána stěžovatelce (výrok III.). Dále byl do podílového spoluvlastnictví přikázán pozemek p.č. 39/4, a to tak, že stěžovatelce připadl ideální podíl 15/32 a vedlejšímu účastníkovi ideální podíl 17/32, a pozemek p.č. 39/5, a to tak, že každému účastníkovi připadla jedna ideální polovina (výrok IV.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok V.). Popsanými výroky byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. listopadu 1995, č.j. 7 C 492/87-198, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 1996, č.j. 5 Co 1586/96-211 (výrok VI.).
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 5. března 2004, č.j. 5 Co 132/2004-186, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tento rozsudek napadla dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 7. června 2005, rozsudkem č.j. 22 Cdo 2119/2004-219, jímž dovolání zamítl (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 28.326,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími obecné soudy založily nové podílové spoluvlastnictví, ačkoliv ustanovení §142 občanského zákoníku takové vypořádání neumožňuje. Dovolací soud dospěl k závěru, že takový závěr není v rozporu s platnou právní úpravou, což opřel o tvrzení, že lze-li zachovat podílové spoluvlastnictví zamítnutím žaloby, je tím spíš možné zachovat jej k minimalizované oddělené části vypořádávané věci. Obdobně je možno postupovat při vypořádání pozemků zastavěných stavbou, avšak takové řešení přichází v úvahu jen ve výjimečných případech, kdy je vhodnější než přikázání jen jednomu z účastníků řízení, při současném zřízení věcného břemene podle ustanovení §142 odst. 3 občanského zákoníku.
Stěžovatelka namítla, že vzhledem k opakovaným neshodám o způsobu užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví byl zamítnutím dovolání nastolen stav, který opětovně založil podmínky pro vznik sporů. Z uvedených důvodů stěžovatelka namítla, že vypořádání nemůže být jen částečné, když existuje rozpor s kogentním ustanovením §142 občanského zákoníku. Takové rozhodnutím obecných soudů proto považuje za porušení zásad zaručených dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Nelze rovněž pominout uložení povinnosti k úhradě nákladů dovolacího řízení, když z odůvodnění není patrné, na základě čeho byla uvedená částka stanovena.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR i Krajský soud v Českých Budějovicích, prostřednictvím předsedů senátů, plně odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu nalézacího soudu uvedl, že skutečnost, že právní názor stěžovatelky je odlišný od právního názoru soudů nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedená vyjádření neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 96/97. K tomuto spisu byl připojen i spis téhož soudu vedený pod sp. zn. 7 C 492/87.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem připojených spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a to z následujících důvodů.
Ze spisu okresního soudu Ústavní soud především zjistil, že ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo původně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. listopadu 1995, č.j. 7 C 492/87-198. O odvolání bylo rozhodnuto potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. července 1996, č.j. 5 Co 1586/96-211, kterým bylo nově rozhodnuto pouze o nákladech řízení.
Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník poukázal na skutečnost, že dělící zeď se v jednotlivých podlažích nenachází ve stejné svislé rovině, a v důsledku toho dělící rovina prochází rovněž volnými prostorami, byla připuštěna obnova řízení za účelem nového vytýčení dělící hranice mezi stavbami obývanými účastníky řízení.
V průběhu obnoveného řízení však při novém zaměření vyšlo najevo, že část stavby, původně přikázaná stěžovatelce, je zakotvena do stavby přikázané vedlejšímu účastníkovi. Na pozemek pod uvedenou stavbou, která je jedinou přístupovou cestu do prostor stěžovatelky v prvním nadzemním podlaží, je zaústěno schodiště vedlejšího účastníka. Proto stěžovatelka trvala na přikázání této stavby do jejího vlastnictví, s jiným řešením schodiště vedlejšího účastníka. Soud prvého stupně však při rozhodování o této části vyšel z doporučení znalce na vytvoření nové samostatné parcely (p.č. 39/5), a jejího přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení.
S takovým rozhodnutím však stěžovatelka nesouhlasila, a proto napadla rozhodnutí okresního soudu odvoláním. Krajský soud pak potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, když konstatoval, že stěžovatelka v odvolání argumentovala shodně jako v průběhu řízení před okresním soudem.
Z tohoto důvodu stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích dovoláním, ve kterém namítla, že podle ustanovení §142 občanského zákoníku není možné rozhodnutím soudu znovu podílové spoluvlastnictví účastníků. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť mu nebylo známo, že by publikovanou judikaturou vyšších soudů byla řešena právní námitka stěžovatelky, která je pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu významná, tj. zda při vypořádání podílového spoluvlastnictví může být rozhodnuto tak, že určitá část jim bude přikázána do podílového spoluvlastnictví.
Ve svém zamítavém rozsudku Nejvyšší soud ČR tuto problematiku judikoval tak, že nelze dovodit nemožnost takového vypořádání. Je-li v pravomoci soudu zachovat podílové spoluvlastnictví účastníků k celé věci zamítnutím žaloby (§142 odst. 2 občanského zákoníku), lze tím spíše zachovat je k minimalizované oddělitelné části vypořádávané věci.
Z uvedeného je tedy zjevné, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila se shodnou námitkou, kterou předložila Nejvyššímu soudu ČR, a kterou tento následně nově judikoval. Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud ČR zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích. Dále sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (§14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).
Svým postupem v projednávané věci tedy Nejvyšší soud ČR vykonával svoje zákonné zmocnění. V takové činnosti není možno spatřovat zkrácení stěžovatelky v jejím právu na spravedlivý proces, zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti uvedla.
Rovněž Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatelky v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nákladech dovolacího řízení, které bylo řádně odůvodněno.
Nad výše popsané Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatelka brojila proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo zřízeno podílové spoluvlastnictví k pozemku p.č. 39/5, je z jejích podání patrné, že v případě shodného postupu týkajícího se pozemku p.č. 39/4, se zachováním podílového spoluvlastnictví souhlasila.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová