ECLI:CZ:US:2006:4.US.544.05.0
sp. zn. IV. ÚS 544/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 17. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 544/05 ve věci ústavní stížnosti Kostelecké uzeniny, a. s., proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2005 č. j. 2 Cmo 422/2004-89 a Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2003 č. j. 21/24 Cm 64/98-61, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 40 297 Kč.
I. Rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2005 č. j. 2 Cmo 422/2004-89 a Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2003 č. j. 21/24 Cm 64/98-61 došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 40 297 Kč (výrok I.) a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 612 Kč (výrok II.). O odvolání stěžovatelky rozhodl výše popsaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v její věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání, což odůvodnil tím, že ačkoliv stěžovatelka podala k věci vyjádření, nejednalo se o vyjádření požadované soudem. V odvolání pak uvedla, že Krajský soud v Brně rozhodl, přestože podle jejího názoru nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, stanovené v §153a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť i podle jeho názoru stěžovatelka ve svém vyjádření neuvedla žádné konkrétní skutečnosti.
4. Podle názoru stěžovatelky z §114b odst. 1 o. s. ř. plyne, že nárok se má za uznaný, pokud se žalovaná strana bez vážného důvodu k výzvě soudu včas nevyjádří. To však její případ není, neboť se k výzvě soudu vyjádřila a z jejího vyjádření lze dovodit, že nárok žalobkyně neuznala. Ke konkrétní žalované částce se pak nemohla vyjádřit, protože žaloba postrádala informaci o začátku lhůty splatnosti. Proto stěžovatelka na svou obranu uvedla skutečnosti, které považovala za podstatné a vyhověla tak, dle svého přesvědčení, výzvě soudu podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
5. Soud však její vyjádření jako úplné neshledal a rozhodl ve věci samé. V takovém postupu stěžovatelka shledala zásah do svých základních práv, a to tím spíš, že ji soud nepoučil o tom jak je třeba doplnění provést, když v ustanovení §114b o. s. ř. není postup podle §43 o. s. ř. výslovně vyloučen. Soud prvního stupně však takový postup nezvolil a ani soud odvolací se s touto namítanou závadou nijak nevypořádal.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že rozsudkem pro uznání nelze bez dalšího vyhovět žalobě, která postrádala údaj, kdy byly faktury stěžovatelce doručeny a od kdy je počítáno prodlení. Vedlejší účastník uvedl pouze datum splatnosti faktury, ale nikoliv datum jejího vystavení či doručení, a to přesto, že právě ode dne doručení byla splatnost faktur odvozena. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud shora označené rozhodnutí obecných soudů zrušil.
7. Na základě výzvy Ústavního soudu se za účastníka řízení - Vrchní soud v Olomouci vyjádřil předseda senátu 2 Cmo. Ten odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru obsahovala žaloba dostatek tvrzení pro to, aby mohlo být rozhodnuto žalobou pro uznání. K námitce týkající se nevyzvání stěžovatelky k odstranění vad jejího podání uvedl, že taková povinnost navíc v daném případě nevznikla, neboť stěžovatelka již byla ve výzvě podle ustanovení §114b o. s. ř. řádně poučena o náležitostech vyjádření. Tvrzení, že vyjádření splňovalo zákonné požadavky, nepovažoval účastník za důvodné. Uvedl, že citované ustanovení je institutem přípravy řízení, sloužícím k tomu, aby soud zjistil, co je mezi stranami sporné. Žalovanému tím vzniká povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti. Za dostačující proto nebylo možno považovat, pokud stěžovatelka uvedla, že povinností žalobkyně je prokázat jí tvrzené skutečnosti. Podle účastníka tím vznikla fikce uznání závazku podle ustanovení §114b o. s. ř. a tím byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř.
8. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda senátu 21/24 Cm. Ten uvedl, že stěžovatelka nepodala kvalifikované vyjádření k výzvě soudu, když za kvalifikované vyjádření není možno považovat každé vyjádření, které obsahuje pouze nesouhlas s žalobou, avšak neobsahuje skutkové okolnosti, které napadají tvrzení uvedená v žalobě. Závěrem uvedl, že soud v dané věci postupoval v souladu se zákonem.
9. Uvedené vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, argumentaci ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
II.
10. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 21/24 Cm 64/98, z něhož zjistil následující.
11. Žalobou podanou dne 22. srpna 1997 se žalobkyně na stěžovatelce domáhala zaplacení poplatku z prodlení ve výši 38 323 Kč a úroku z prodlení ve výši 18 %. Poté, co žalobkyně v doplnění žaloby specifikovala datum, od kterého požadovala úrok z prodlení, vydal soud platební rozkaz (30. prosince 1997 sp. zn. 10 Ro 1937/97). Stěžovatelka proti němu podala odpor (23. ledna 1998), který následně odůvodnila (26. března 1998). V něm namítla nedůvodnost žaloby a rovněž napadla požadovaný úrok z prodlení, který podle jejího názoru neměl oporu v zákoně. V důsledku tohoto vyjádření žalobkyně navrhla změnu žaloby podáním doručeným Krajskému soudu v Brně dne 6. května 1998 tak, že vzala zpět požadavek na úrok z prodlení (č. l. 28) a nadále požadovala zaplacení poplatku z prodlení v nově vypočtené výši 40 297 Kč. Změna žaloby byla připuštěna usnesením ze dne 7. listopadu 2002 č. j. 21/24 Cm 64/98-42.
12. Usnesením ze dne 16. prosince 2002 č. j. 21/24 Cm 64/98-44 byla stěžovatelka vyzvána k předložení písemného vyjádření k žalobě, uvedení skutkových tvrzení na svou obranu, popřípadě aby uvedla, zda žalobní návrh uznává. K tomu jí byla stanovena lhůta 10 dnů. Tato výzva byla stěžovatelce doručena dne 20. prosince 2002 (č. l. 44).
13. Následně, ještě před doručením vyjádření stěžovatelky na výzvu soudu vydal dne 6. ledna 2003 Krajský soud v Brně nové usnesení (č. l. 46), kterým stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů předložila vyjádření k žalobě, a pokud v žalobě uplatněný nárok neuznává, uvedla ve vyjádření rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Zároveň byla vyzvána k předložení listinných důkazů, jichž se dovolává. V odůvodnění tohoto druhého usnesení pak krajský soud uvedl, že stěžovatelka se ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani nijak nereagovala na předchozí usnesení. V poučení pak stěžovatelku informoval, že nepodá-li vyjádření ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že žalovaný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a o. s. ř. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 8. ledna 2003.
14. Ve svém vyjádření k původní výzvě, které bylo krajskému soudu doručeno dne 8. ledna 2003, stěžovatelka uvedla, že žalobní nárok považuje za neprokázaný. Podle smlouvy byly faktury splatné ve lhůtě 35 dní od jejich doručení, avšak žalobkyně žádným způsobem nedoložila, že dny doručení faktur byly stěžovatelkou odsouhlaseny, jak bylo uvedeno v žalobě.
15. Následně dne 10. ledna 2003 byla krajskému soudu doručena omluva stěžovatelky za nedodržení lhůty stanovené původní výzvou, ke které opět připojila stejnopis předchozího vyjádření.
16. Dne 21. února 2003 vydal Krajský soud v Brně v ústavní stížnosti napadený rozsudek pro uznání. Rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním, v němž brojila proti vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy ve svém vyjádření ze dne 6. ledna 2003 uvedla, že žalobní nárok považuje za neprokázaný. Podle stěžovatelky totiž žalobkyně nedoložila, kdy byly stěžovatelce předmětné faktury doručeny.
17. V ústavní stížnosti napadeným rozsudkem však Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
III.
18. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je povolán k tomu, aby kontroloval, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena procesní pravidla způsobem, který by zkrátil některého účastníka řízení v jeho základních právech, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. V daném případě Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 Listiny shledal. Formalistickým a restriktivním výkladem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nerespektovaly jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní". Na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé. Stěžovatelka argumentovala tím, že neodsouhlasila termíny předložení faktur a nárok považuje za neprokázaný, přesto takové tvrzení soudy zhodnotily jako uznání závazku. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v daném případě porušily princip rovnosti zbraní především tím, že tvrzení stěžovatelky neposoudily se stejným důrazem jako tvrzení žalující strany.
IV.
20. Z postupu obecných soudů v projednávané věci je patrné, že v řízení zahájeném podáním žaloby dne 22. srpna 1997 vytkly soudy stěžovatelce nedodržení lhůty pro vyjádření se k žalobě ve lhůtě 10 dnů, přičemž tuto výzvu krajský soud vydal dne 16. prosince 2002, tedy po více než pěti letech od podání žaloby. Poté stěžovatelce předestřel možnost použití procesního postupu, který nabyl účinnosti více jak tři roky po podání žaloby a tento institut soud skutečně použil, a to způsobem zjevně extrémním.
21. Ze spisu je totiž patrné, že stěžovatelka podala odpor, který, byť s jistým zpožděním, odůvodnila. Takovou skutečnost samu o sobě nelze považovat za uznání žaloby. Uznání žaloby nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že od podání odporu uplynula lhůta přesahující pět let, než soud přikročil k přípravě ústního jednání. Je pravda, že stěžovatelka nesouhlas se žalobou neprezentovala důrazně, nicméně z obsahu jejího vyjádření, adresovaného Krajskému soudu v Brně, je patrný. Takový, možná i nedůrazný nesouhlas však v žádném případě není možno považovat za souhlas či uznání závazku, jak v dané věci dovodily obecné soudy.
22. Pokud se krajskému soudu nezdálo vyjádření stěžovatelky ze 6. ledna 2003, učiněné ve smyslu ustanovení §114a o. s. ř., dostatečné pro přípravu věci, nebyla vyloučena možnost postupu například podle ustanovení §114c o. s. ř., tedy předvolání účastníků řízení a jejich zástupců. Takový postup by se nabízel zejména s ohledem na délku doby, která od podání žaloby uplynula. Postup, který Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci v projednávaném případě uplatnily, se Ústavnímu soudu jeví jako příliš formalistický.
23. Ústavní soud pod zorným úhlem výše uvedených okolností poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Pokud stěžovatelka spatřovala zásah do svých základních práv v tom, že soudy interpretovaly obsah jejího vyjádření jinak, než jaký ve skutečnosti byl, uvádí Ústavní soud, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Pod ochranou soudní moci jsou rovněž základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Postupem, který Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování použily, bylo toto základní právo stěžovatelky porušeno.
25. V projednávané věci shledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti zrušil, když shledal zkrácení stěžovatelky v jejím právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.