ECLI:CZ:US:2006:4.US.549.03
sp. zn. IV. ÚS 549/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1401/2003-115 ze dne 3. 9. 2003, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 33/2003-104 ze dne 20. 2. 2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 21 C 91/98-81 ze dne 28. 8. 2002, takto:
Ústavní stížnost sed odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1401/2003-115 ze dne 3. 9. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 33/2003-104 ze dne 20. 2. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 21 C 91/98-81 ze dne 28. 8. 2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho vlastnickému právu a tím porušily jak ustanovení čl. 11 odst. 1, tak i čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože žádal vydání svého majetku (živého a mrtvého inventáře v souvislosti s nemovitým majetkem, který vlastnil jeho právní předchůdce), který vyčíslil částkou stanovenou podle právního předpisu, obecné soudy připustily, aby tento majetek nebyl stěžovateli vydán a aby tak byl vyloučen jako oprávněná osoba z možnosti obdržet náhradu.
Soud I. stupně v rozporu se smyslem zákona o půdě činil své závěry na základě nevěrohodných listin, pořízených po změně politických poměrů, zejména pak podle zápisu ze dne 23. 2. 1950. Dále se opíral o výpovědi svědků, které jsou převážně neurčité a rozporné, což s ohledem na časový odstup a věk svědků je pochopitelné. Na druhou stranu však soud I. stupně neuvěřil svědkovi J. L., který byl na velkostatku právního předchůdce stěžovatele zaměstnán a byl přímým účastníkem hospodaření na tomto majetku, a nepovažoval za věrohodnou ani výpověď dalšího svědka (J. L. - syna výše uvedeného svědka). Obecný soud tak nedostatečně hodnotil provedené důkazy a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Dále stěžovatel brojil proti tomu, že soud I. stupně aplikoval zákon o půdě v rozporu s jeho smyslem, vyjádřeným v preambuli, neboť na stěžovatele kladl ještě tíživější důkazní břemeno, než to, kterého je samotným zákonem zbaven. V prováděcím nařízení vlády č. 20/1992 Sb. k zákonu o půdě je stanoven způsob výpočtu výše náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář; tato úprava má oprávněné osoby zbavit neúnosného důkazního břemen ohledně odnětí věcí nebo určení jejich současné hodnoty. Uvedené nařízení nelze však aplikovat v rozporu se zákonem o půdě. Nelze proto po stěžovateli požadovat - jak to činily obecné soudy - aby prokazoval provozování zemědělské výroby či lesní výroby na veškeré rozloze svých pozemků a s tím prokazoval i živý a mrtvý inventář, který k těmto nemovitostem patřil.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud I. stupně žalobu zamítl jen na základě své pochybnosti o tom, zda právní předchůdce stěžovatele obhospodařoval veškeré své pozemky, či zda je obhospodařoval svým inventářem. Obecný soud nepřihlédl k nařízení vlády č. 57/1993 Sb., kterým byla zrušena podmínka obhospodařování pozemků původním vlastníkem ke dni odnětí.
Vůči rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítal, že požadavky soudu, aby bylo prokázáno vlastnické právo k jednotlivým věcem, není v souladu se zákonem o půdě. Podle jeho názoru mu nepřísluší prokazovat ani vlastnické právo k jednotlivým věcem tvořícím inventář, ani jak s tímto inventářem bylo naloženo po jeho odnětí. Dostačující je, že majetek (tedy i inventář) připadl státu na základě zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb.
Konečně vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítal, že neposoudil správně přípustnost jeho dovolání, protože uplatňoval v dovolání otázku, která dosud nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu vyřešena.
Stěžoval proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemá důvod ke změně právních závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí, a požádal, aby Ústavní soud považoval odůvodnění napadeného rozhodnutí za součást vyjádření k ústavní stížnosti. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 21 C 91/98 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou proti Pozemkovému fondu ČR domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář, který byl odňat jeho právnímu předchůdci. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. 21 C 91/98-81 ze dne 28. 8. 2002 žalobu zamítl. K důkazní situaci poukázal soud I. stupně na rozsáhlé dokazování provedené v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 76/95 u Okresního soudu v Náchodě, kdy byla žaloba téhož stěžovatele proti Okresnímu úřadu v Náchodě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář pravomocně zamítnuta. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by jeho právní předchůdce kromě živého a mrtvého inventáře, který se nacházel na dvoře Obora, vlastnil jiný živý či mrtvý inventář. Jiné dvory byly v pachtu fyzických osob, které vlastnily svůj živý a mrtvý inventář i zásoby.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 20 Co 33/2003-104 ze dne 20. 2. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatel nárok na náhradu podle §20 odst. 1 zákona o půdě neprokázal. Jeho názor, že ustanovení §20 odst. 6 citovaného zákona jej zbavuje důkazního břemene ohledně odnětí inventáře, tedy že vytváří jakousi fikci odnětí, je mylný. Toto ustanovení je třeba vykládat v kontextu s ostatními ustanoveními zákona o půdě, zejména s jeho §20 odst. 1. Podle §20 odst. 1 zákona o půdě právo na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob vzniká tehdy, pokud je jeho původní vlastník vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v rozhodném období. "Ve smyslu tohoto ustanovení je třeba mít za prokázané, že vůbec došlo k odnětí věcí, které je třeba nahradit, že je tedy nárok na náhradu na místě." Ustanovení §20 odst. 6 zákona o půdě se pak týká jen stanovení výše náhrady v případě, že nelze kvantitativně, popřípadě ani kvalitativně určit věci, které prokazatelně byly odňaty. Odvolací soud na základě přezkoumání postupu soudu I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel v tomto směru důkazní břemeno neunesl. Naopak z důkazů provedených v řízení před Okresním soudem v Náchodě vyplývá, že kromě dvoru Obora byla zemědělská půda velkostatku pronajatá a nájemci hospodařili s vlastním inventářem, a jiný inventář, než ten, který se nacházel na dvoře Obora, nebyl právnímu předchůdci stěžovatele odňat.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 1401/2003-115 ze dne 3. 9. 2003 dovolání stěžovatele odmítl. Vyslovil se k otázce možnosti přímé aplikace nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, z hlediska založení nároku na náhradu inventáře. Dovolací soud uvedl, že nepovažuje za aktivně legitimovanou osobu k uplatnění nároku na náhradu za inventář vlastníka nemovitostí, jemuž byla vrácena zemědělská nebo lesní půda, pokud inventář náležel tomu, kdo na půdě provozoval zemědělskou výrobu pomocí vlastního inventáře, např. v případech pachtu. Za osobu aktivně legitimovanou považuje naopak vlastníka inventáře, i když hospodařil na půdě jiného vlastníka. Dále dovolací soud poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 174/99 ze dne 23. 2. 1999, v němž vyložil, že vládní nařízení č. 20/1992 Sb. nezakládá samostatný nárok na náhradu za inventář; ten je založen ustanovením §20 zákona o půdě. Vznik tohoto práva vyplývá ze skutečnosti, že inventář byl odňat, což musí oprávněná osoba prokázat. Bez toho nelze aplikovat ani vládní nařízení č. 20/1992 Sb.; to se použije v případě, kdy je zjištěno, že k převzetí inventáře došlo, ale není možno prokázat jeho tehdejší rozsah. Dovolací soud na základě toho dovodil, že stěžovatelem nastolenou otázku nepovažuje za zásadně významnou, protože již byla v jeho judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by byl tento soud další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí v systému obecných soudů, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci, a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka řízení.
Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud - po přezkoumání připojeného spisového materiálu - konstatuje, že o návrhu stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování zásad z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000).
K námitce stěžovatele, že mu soudy ukládaly rozsáhlejší důkazní břemeno než sám zákon o půdě, lze v obecné rovině uvést, že stěžovatel v prvé řadě polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a neztotožňuje se s jejich skutkovými zjištěními. Zde je však významné, že stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisu obecného soudu (korespondujícího závěrům Nejvyššího soudu ČR), jako žalobce neunesl v odpovídajícím rozsahu - co do svých skutkových tvrzení - důkazní břemeno, jež zákon ukládá. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Tyto obecné principy jsou přijatelné i z hlediska ústavněprávního.
V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy řádně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o půdě, přičemž vycházely z jeho textu i záměru. V souladu s ním uvedly, že odnětí, resp. vnesení živého a mrtvého inventáře do družstva, musí žalobce prokázat. Tento závěr ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil i Nejvyšší soud, který vyslovil, že ve věcech náhrady podle §20 zákona o půdě zákon ponechává důkazní břemeno na žalobci, i když pro zjištění výše nároku stanoví pomocná hlediska. Nařízení vlády č. 20/1992 Sb. odkazující na §20 odst. 6 zákona o půdě, slouží pro případy, kdy je obtížné dokazovat, které konkrétní věci a v jaké ceně byly osobou povinnou k náhradě převzaty. Prokázána však musí být skutečnost, že věci tohoto druhu převzaty byly. Nárok samozřejmě nepřísluší tomu, komu nebyly odňaty. Obecné soudy pak v odůvodnění napadených rozsudků náležitě vysvětlily, z jakých důkazů při posuzování stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu vycházely, jakými úvahami byly při jejich hodnocení vedeny a dostatečně se zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které týž nyní opakuje v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by výklad a aplikace příslušných právních předpisů byly provedeny ústavně nekonformním způsobem. Jedná se o použití podústavního práva, v němž - v tomto konkrétním případě - Ústavní soud ústavní rovinu nenachází.
Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudil přípustnost dovolání, pak Ústavní soud - i s odkazem na své výše citované rozhodnutí - konstatuje, že uvedená otázka je v obecné judikatuře i v ústavní judikatuře řešena způsobem, který je - jak výše uvedeno - ústavně konformní, takže ani tuto námitku stěžovatele nepovažuje za důvodnou.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, ani k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stejně rozhodl Ústavní soud i v usnesení ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 526/03, které se týká srovnatelné věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2006
František Duchoň
předseda senátu