ECLI:CZ:US:2006:4.US.555.06
sp. zn. IV. ÚS 555/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006, sp.zn. 8 To 64/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2006, sp.zn. 3 T 4/2005, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a postup dle §39 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené s e o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a odvolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
Za použití řady odkazů na judikaturu Ústavního soudu související s problematikou důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků stěžovatelka především namítá, že jako klíčový důkaz byl použit důkaz provedený v rozporu s trestním řádem. Dále soudům vytýká, že bez dostatečného zdůvodnění neprovedly některé důkazy, které navrhovala, a velmi obsáhle se vyjadřuje k hodnocení dokazování. Dospívá k závěru, že vinu stěžovatelky se nepodařilo prokázat mimo důvodnou pochybnost a že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jestliže rozhodly o její vině.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma, že ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a že mu bez dalšího nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Z textu ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje přezkum na úrovni tzv. "jednoduchého" práva, přičemž jednotlivá tvrzená pochybení obecných soudů na této úrovni dává do souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že z tvrzení předložených stěžovatelkou nelze dovodit zásah do základního práva na spravedlivý proces, a jedná se tedy o návrh zjevně neopodstatněný.
Otázka nezákonnosti klíčového důkazu použitého v neprospěch stěžovatelky v řízení před krajským soudem byla nastolena již v jejím odvolání a zabýval se jí Vrchní soud v Praze. Vrchní soud se v této otázce ztotožnil s názorem soudu nalézacího a Ústavní soud nemá, co by jejich argumentaci vytkl. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze rovněž odkázat v souvislosti se stěžovatelkou namítanými opomenutými důkazy. Oba soudy dostatečným způsobem zdůvodnily, proč k provedení těchto důkazů nebylo přistoupeno. Nejrozsáhlejší část argumentace ústavní stížnosti se pak vyjadřuje k hodnocení provedeného dokazování, když stěžovatelka na rozdíl od nalézacího i odvolacího soudu vyvozuje, že její vina nebyla dostatečným způsobem prokázána. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než znovu připomenout, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a že jeho zásah by byl na místě pouze v případě naprosto zásadního pochybení na straně obecných soudů, jehož následkem by bylo porušení sféry základních práv a svobod stěžovatelky. Námitky formulované stěžovatelkou měly být uplatněny v řízení před obecnými soudy. Nelze z nich dovodit přesah do ústavně právní roviny, tedy roviny, na které provádí přezkum Ústavní soud.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V souvislosti s tímto závěrem nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na všechny okolnosti případu projednal Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo pořadí, aniž by vydával samostatné usnesení o naléhavosti věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu