ECLI:CZ:US:2006:4.US.556.05
sp. zn. IV. ÚS 556/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D.,právně zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Sokolská 21, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2005, č.j. 8 Co 199/2005-185, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2005, č.j. 22 C 232/98-166, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
Výše citovaným rozsudkem ze dne 21. ledna 2005, č.j. 22 C 232/98-166, rozhodl Okresního soud v Ostravě tak, že žaloba stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem popsané nemovitosti, se zamítá (výrok I.), a dále byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 30.450,- Kč (výrok II.).
O odvolání stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2005, č.j. 8 Co 199/2005-185, Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.000,- Kč.
Stěžovatel uvedl, že vlastnické právo nabyl společně se svojí manželkou. Obecné soudy však jeho žalobu zamítly s tím, že vlastnické právo pozbyl rozhodnutím o vyvlastnění pozemků, které vydal tehdejší Obvodní národní výbor v Ostravě 3, pod č. 13/88-Prav ze dne 23. března 1988, resp. Obvodní národní výbor v Ostravě 3, pod č. 10/90-Prav ze dne 15. února 1990. Stěžovatel tato správní rozhodnutí napadl v soudním řízení s tím, že uvedená rozhodnutí nenabyla právní moci, neboť mu nebyla řádně doručena. Tento názor však soud nesdílel a konstatoval, že vlastnické právo nabylo statutární město Ostrava.
Podle stěžovatele, i kdyby rozhodnutí byla pravomocná, žalované statutární město Ostrava uvedené pozemky neužilo k účelu, pro který byly vyvlastněny, to je k výstavbě bytového komplexu Bělský les, ale byly prodány společnosti LKM NOVA, s.r.o., která připravuje výstavbu obchodního střediska. Proto stěžovatel namítl, že pozemky mu byly vyvlastněny v rozporu se zákonem. Soudy tak měly porušit jeho základní právo tím, že jej odkázaly na restituční předpisy konkrétně na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označené rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků. Předsedové senátu Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě plně odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvedená vyjádření účastníků neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 22 C 232/98.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu nalézacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve svém podání namítal, že nepozbyl svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vyvlastnění nenabyla právní moci, protože nebyla nikdy jemu, ani jeho manželce doručena. Alternativně uvedl, že i kdyby byla rozhodnutí pravomocná, nebyly pozemky užity k účelu, ke kterému byly vyvlastněny. Krajský soud pak měl odepřít právo stěžovatele na soudní ochranu odkazem na restituční předpisy, konkrétně na zákon o půdě.
Ze spisu okresního soudu je patrné, že chronologicky nejdříve se stěžovatel domáhal vydání předmětných pozemků podle zákona o půdě. O tom svědčí rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, Pozemkového úřadu ze dne 6. prosince 1993, č.j. PÚ/RZ-201-193/93-Ku, kterým nebylo žádosti o vydání předmětných pozemků vyhověno, neboť restituční nárok byl uplatněn po lhůtě stanovené v zákoně o půdě. Na toto rozhodnutí konečně odkázal i okresní soud.
Poté, co stěžovatel nebyl úspěšný z důvodu vlastního pochybení, pokusil se domoci vyvlastněných pozemků žalobou v právě projednávané věci, tj. domáhal se vydání rozhodnutí, že pozemky nikdy nepozbyl. Pokud však stěžovatel namítal, že rozhodnutí Obvodního národního výboru v Ostravě 3 mu nebylo nikdy doručeno, resp. byla mu doručena teprve po 1. lednu 1990, tedy po skončení rozhodného období, konstatuje Ústavní soud, že spíše než aplikace zákona č. 229/1991 Sb., by v úvahu připadala správní žaloba podle části páté občanského soudního řádu v tehdy platném znění.
Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Soudy se věcí stěžovatele řádně zabývaly a zejména krajský soud dostál v popsaných řízeních své povinnosti ochránce základních práv stěžovatele.
Právo na spravedlivý proces, tak, jak ve své dostupné judikatuře Ústavní soud opakovně uvedl, je právo zaručující každému, že jeho věcí se bude zabývat nezávislý soud, který rozhodne na základě platných právních předpisů postupem stanoveným v zákoně. Toto právo nikomu nezaručuje, a ani z podstaty věci zaručit nemůže, úspěch v řízení ve věci samé. V předložené věci se soudy opakovaně zabývaly stěžovatelovou žalobou, kdy soud prvého stupně žalobu nejprve odmítl (usnesení ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 22 C 232/98-58) pro nedoplnění podání ve stanovené lhůtě; krajský soud věc vrátil (usnesením ze dne 26. července 2003, č.j. 8 Co 556/2002-69). Okresní soud znovu ve věci rozhodl rozsudkem (ze dne 18. záři 2002, č.j. 22 C 232/98-81), kterým zamítl žalobu, neboť stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem, když předmětné pozemky nebyly v té době již v katastru nemovitostí evidovány. Krajský soud rozsudek zrušil (usnesením ze dne 28. března 2003, č.j. 8 Co 917/2002-105) neboť okresní soud se nezabýval návrhem stěžovatele v celém rozsahu. Okresní soud v Ostravě rozhodl o celém návrhu rozsudkem (ze dne 7. ledna 2004, č.j. 22 C 232/98-137) tak, že žalobu zamítl, když shledal, že předmětné pozemky byly vyvlastněny pravomocnými rozhodnutím Obvodního národního výboru v Ostravě 3, a dále že v době projednávání žaloby již žalovaná strana (město Ostrava), nebyla vlastníkem předmětných pozemků. Rovněž tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (ze dne 30. září 2004, č.j. 8 Co 186/2004-155) s tím, že soud prvého stupně nesplnil svoji poučovací povinnost vůči žalobci podle ustanovení §118a odst. 4 o.s.ř. Po odstranění tohoto pochybení vydal Okresní soud v Ostravě zamítavý rozsudek, který stěžovatel napadl v ústavní stížnosti a o kterém rozhodl Krajského soudu v Ostravě potvrzujícím rozsudkem, rovněž v ústavní stížnosti napadeným.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neužil při řešení své situace postup podle části páté občanského soudního řádu, v tehdy platném znění, a pokusil se domoci se předmětných pozemků cestou soudního řízení, jehož výsledná rozhodnutí napadl v ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodovaly v rámci svých zákonných mezí a v jejich postupu není možno shledat namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu