ECLI:CZ:US:2006:4.US.558.05
sp. zn. IV. ÚS 558/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Most, Moskevská 12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 497/2005, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2004, sp. zn. 11 To 145/2004, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2004, sp. zn. 48 T 10/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Jím se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem 18. května 2004, sp. zn. 48 T 10/2003, byl stěžovatel spolu se dvěma dalšími osobami (J. H. a P. V.) uznán vinným z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, a dále mu byl podle ustanovení §53 odst. 1 a §54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 1,200.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nezaplacení v trvání jednoho roku.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dne 20. prosince 2004 pod sp. zn. 11 To 145/2004. Ten zrušil rozsudek pouze ve výroku o peněžitém trestu a nově stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, a pro případ že by nebyl trest vykonán stanovil mu podle ustanovení §54 odst. 3 trestního zákona náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 497/2005, dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel ve svém podání brojil především proti skutečnosti, že rozhodnutí obecných soudů byla založeno na dvou "přímých důkazech" a to na výpovědích dvou utajovaných svědků. Jednoho ze svědků přitom stěžovatel měl přitom poznat s tím, že vztah tohoto svědka je determinován ke spoluobviněnému P. V., kterému dluží značné množství peněz. Stejně tak má svědek dlužit peníze i jediné osobě, kterou dokázal konkretizovat jako příjemce heroinu. Výpověď svědka měla být rovněž velice nepřesvědčivá a nekonkrétní, svědectví pak mělo být podáno při poruše technického zařízení, takže soud neviděl na vyslýchaného svědka, zdali mu někdo neradí apod. Při následném zpochybnění jeho věrohodnosti se objevil druhý utajený svědek, který potvrdil výpověď prvního.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že tyto okolnosti obecné soudy řádně nezhodnotily, stejně jako neprovedly veškeré důkazy, které stěžovatel navrhoval, jako například výslech osob z nočních klubů, kam měl být heroin distribuován.
Stěžovatel závěrem uvedl, že je nevinen a postupem soudu byla porušena zásada materiální pravdy a současně bylo zkráceno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, zaručené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, které použil v rámci své obhajoby již při řízení před soudem I. a II. stupně, přičemž ústavní stížnost je obsahově shodná s odvoláním a dovoláním proti rozsudkům krajského a vrchního soudu. Soudy se s předloženými námitkami vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření uvedl, že soud dostál své přezkumné povinnosti. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s těmi, které stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení. Soud se jimi zabýval a vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rovněž předsedkyně senátu 48 T Krajského soudu v Ústí nad Labem k námitkám týkajícím se utajených svědků odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud v ústavní stížnosti bylo uvedeno, že soud neprovedl veškeré důkazy navržené stěžovatelem, uvedla, že soud provedl veškeré důkazy nezbytné k rozhodnutí ve věci. Pokud tedy soud některé navržené důkazy neprovedl, učinil tak proto, že neshledal jejich potřebnost.
Uvedená vyjádření účastníků neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a to z následujících důvodů.
Jakkoliv stěžovatel se svým podáním domáhal zrušení rozhodnutí všech tří stupňů obecných soudů, v ústavní stížnosti předkládá především nesouhlas se skutečností, že soud prvého stupně založil své rozhodnutí na výpovědích utajených svědků, avšak výslech jím navržených svědků nepřipustil.
Jak je patrné z předložených vyjádření účastníků a rovněž z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, soudy se zabývaly shodnými námitkami, jak byly předloženy v ústavní stížnosti, i v řízeních o opravných prostředcích.
Nevyhovění námitkám opakovaně uplatněným v řízení před obecnými soudy není možno považovat za odepření práva stěžovatele na obhajobu, jak v ústavní stížnosti uvedl.
Pokud pak stěžovatel brojil proti porušení svého práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v založení odsuzujícího rozsudku na dvou důkazech s nimiž stěžovatel nesouhlasí, konstatuje Ústavní soud, že podle článku 90 Ústavy ČR jen obecný soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 219).
V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další stěžovatelem navržené důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy neadekvátně zhodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch, a současně se řádně nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
V dané věci tedy Ústavní soud neshledal zkrácení stěžovatele v jeho základních právech, jak v ústavní stížnosti uváděl.
K výše uvedenému Ústavní soud zároveň konstatuje, že obdobnou věc, ústavní stížnost směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů, kterou podal další odsouzený Pavel Vlček, rozhodl III. senát dne 31. května 2006 pod sp. zn. III. ÚS 428/05, tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.července 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová