ECLI:CZ:US:2006:4.US.57.06
sp. zn. IV. ÚS 57/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Sniegonem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánská 404, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 12 To 93/2005-3785, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 To 302/2005-3688, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 To 302/2005-3688, v němž bylo konstatováno, že senát krajského soudu ve složení Mgr. Božena Maříková, JUDr. Renata Humpová a JUDr. Marcela Macková, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, vedené u krajského soudu pod sp. zn. 9 To 302/2005. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 11. 2005, č. j. 12 To 93/2005-3785, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, jímž byl stěžovatel odsouzen dle §250 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za použití §35 odst. 2 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, měl rozhodovat senát krajského soudu 9 To, který již v předchozím průběhu řízení v jeho věci několikrát rozhodoval. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí o stížnosti okresní státní zástupkyně proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 3 T 123/2002-3074, kterým okresní soud vracel věc dle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), státní zástupkyni k došetření, a dále o rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 1. 8. 2000, č. j. Nt 67/2000-3, jímž bylo nařízeno pozorování duševního stavu stěžovatele. Pokud šlo o stížnost okresní státní zástupkyně, krajský soud jí usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 9 To 237/2003-3110, vyhověl, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývalo, že byl přesvědčen, že přípravné řízení netrpělo závažnými procesními vadami, jež by nebylo možno v řízení před soudem odstranit. Stěžovatel své odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, odůvodnil mimo jiné tím, že v přípravném řízení a v řízení před nalézacím soudem došlo k závažným procesním pochybením. Senát 9 To krajského soudu však již ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 9 To 237/2003-3110, konstatoval, že vady v přípravném řízení neshledal, a jestliže by v odvolacím řízení rozhodl jinak, popřel by tak své předchozí rozhodnutí. Stěžovatel se s ohledem na výše uvedené domníval, že senát krajského soudu 9 To by měl být pro svůj poměr k věci dle §30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Rovněž jednání senátu 9 To a zejména jeho předsedkyně Mgr. Boženy Maříkové při veřejném zasedání, v němž bylo projednáváno odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, vzbuzovalo dle názoru stěžovatele pochybnost o nezávislosti a nestrannosti soudců senátu 9 To. Z těchto důvodů vznesl stěžovatel vůči soudcům senátu 9 To námitku podjatosti, o které rozhodl krajský soud usnesením ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 To 302/2005-3688, v němž konstatoval, že soudci senátu 9 To nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Vrchní soud pak usnesením ze dne 9. 11. 2005, č. j. 12 To 93/2005-3785, zamítl stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel spatřoval v rozhodnutí obecných soudů porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v jeho věci nerozhodovali nestranní a nezávislí soudci, což se potvrdilo, když krajský soud usnesením ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Stěžovatel měl dále za to, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť v jeho věci rozhodovali soudci, kteří měli být vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, a čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť o odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, rozhodoval místně nepříslušný soud. Stěžovatel toto namítal v odvolání, nicméně krajský soud jako soud odvolací se touto námitkou vůbec nezabýval a nijak o ni nerozhodl.
V přípise ze dne 21. 7. 2006 stěžovatel upřesnil petit své ústavní stížnosti tak, že napadá pouze usnesení vrchního soudu ze dne 9. 11. 2005, č. j. 12 To 93/2005-3785, a usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 9 To 302/2005-3688, nikoliv rovněž usnesení krajského soudu ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, jak bylo uvedeno v původním podání. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, a usnesení krajského soudu ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K otázce podjatosti soudců Ústavní soud opakovaně zaujímal stanovisko (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 98, str. 11, a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, publikován tamtéž, svazek č. 6, nález č. 127, str. 429 a násl.), z kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout.
Ustanovení §30 trestního řádu proto zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Je tím vyloučen subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být na jisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba vždy posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách, jaké má přijmout rozhodnutí, aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován jakýmkoli vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení. Na soudcovu podjatost by bylo možné usuzovat pouze v případech, kdy je to naprosto jasné z jeho postojů během předmětného řízení a z obsahu rozhodnutí. I když má soudce pochopitelně své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu řízení, nemůže se jimi řídit ani v řízení ani při vytváření právního názoru.
Nutno podotknout, že již obecné soudy, a zejména vrchní soud jako soud odvolací, se z hledisek výše uvedených námitkami stěžovatele zabývaly, přičemž se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel opřel svůj závěr o podjatosti senátu 9 To o svůj subjektivní dojem, že je krácen ve svých procesních právech obviněného a podrobně rozvedly, z jakých důvodů není toto přesvědčení stěžovatele objektivně podložené. Pokud šlo o tvrzený poměr senátu 9 To k projednávané věci, obecné soudy uvedly, že stěžovatelem uplatňovaná námitka, že senát 9 To rozhodoval ve věci stěžovatele již v předchozím průběhu trestního řízení, není ve vztahu k ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu relevantní, neboť poměrem k věci se rozumí především situace, kdy orgán činný v trestním řízení či osoba blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo byly jejím svědkem. Ústavní soud se s výše uvedeným ztotožnil, když má za to, že argument stěžovatele, že senát 9 To bude při svém rozhodování nepřípustně ovlivněn právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 9 To 237/2003-3110, není případný. Soudci mají ze zákona povinnost rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě, přičemž skutečnost, že senát 9 To v určité fázi trestního řízení dospěl k závěru, že přípravné řízení netrpělo vadami, jež by nebylo možno odstranit v řízení před soudem, není takové povahy, aby byla způsobilá vyvolat pochybnost, že soud tento právní názor po seznámení se s průběhem řízení před soudem prvního stupně nezmění a bude v rozporu se svými povinnostmi lpět na původním hodnocení i v případě, že by se jeho původní závěry ukázaly nesprávnými. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze mít za to, že by výše uvedené okolnosti naplňovaly znak poměru k věci ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu a byly tak způsobilé založit podjatost soudců senátu 9 To.
Pokud jde o námitku stěžovatele, týkající se nepříslušnosti krajského soudu k projednání jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, vztahuje se tato k odlišným rozhodnutím, než k těm, která jsou napadena ústavní stížností, proto se jí Ústavní soud nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud dále podotýká, že z §79 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že lze odložit vykonatelnost pouze u rozhodnutí napadených projednávanou ústavní stížností, přičemž tento předpoklad nebyl u rozsudku okresního soudu ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 T 123/2002-3552, a usnesení krajského soudu ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 9 To 302/2005, naplněn. Co se týče postupu dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu navrženého stěžovatelem v přípise ze dne 24. 4. 2006, tento připadá v úvahu pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Z tohoto důvodu Ústavní soud náhradu nákladů právního zastoupení stěžovateli nepřiznal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu