ECLI:CZ:US:2006:4.US.570.05
sp. zn. IV. ÚS 570/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Černošce, Mokropeská 688, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. června 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005 a Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2004, sp. zn. 9 To 291/2004, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 2 T 1/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byl stěžovatel pro trestný čin útisku podle ustanovení §237 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel rozsudek napadl dovoláním, které Krajský soud v Praze zamítl, a následné dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.
Stěžovatel obýval s poškozenou - babičkou - dům, který byl v jejím vlastnictví. Stěžovatel byl jediným dědicem ze závěti, přičemž předmětem dědictví byla nemovitost, ve které spolu bydleli. V důsledku trestního řízení a jeho výsledku se stěžovatel stal dědicky nezpůsobilým a dědičkou se stala jeho matka. Ta po vyřízení dědictví dům prodala a noví majitelé přiměli stěžovatele, aby opustil dům. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel je invalidní důchodce s důchodem ve výši 3.600,- Kč, stal se v důsledku popsaných okolností bezdomovcem. Příčinu tohoto stavu spatřuje v trestním řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v obsáhlém podání k Ústavnímu soudu, ve kterém uvedl, že pochybení orgánů činných v trestním řízení byla procesní i hmotně právní povahy.
Stěžovatel byl od zahájení řízení osobou, které příslušelo povinné právní zastoupení podle ustanovení §36 odst. 2 trestního řádu. Jemu ustanovený obhájce však zmocnil k zastupování svoji koncipientku, a učinil tak ještě dříve, než bylo zahájeno trestní řízení proti stěžovateli. Ta v průběhu trestního stíhání stěžovatele vystupovala jako jeho obhájkyně a nesdělila mu, že je pouze zástupkyní jemu ustanoveného obhájce. V uvedené době navíc nebyla advokátkou. V dané věci odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. TZ 25/1999, podle kterého se ustanovený obhájce může nechat zastoupit pro jednotlivé úkony, přesto však ustanoveným obhájcem zůstává. Rovněž poukázal na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 1286/2003, podle kterého je povinností orgánů činných v trestním řízení jednat s obhájcem, v opačném případě je dán dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ve vztahu k těmto judikátům došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je ČR právní stát.
Přes tyto výhrady však stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nikdy nebrojil proti nedostatečné kvalitě právního zastupování. Popsaným postupem došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v zákonných mezích a zákonem stanoveným způsobem. Dále byl zkrácen v právu na obhajobu zaručeném v čl. 40 odst. 3 Listiny, a současně i v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odkázal rovněž na judikát Evropského soudu pro lidská práva v analogické věci A. ca. Itálie, podle kterého samo ustanovení advokáta ex-offo nestačí ke splnění požadavku dle citovaného čl. Úmluvy.
Dalším pochybením v projednávané věci měla být nesprávná právní kvalifikace skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen. Podle jeho názoru přicházelo, za splnění i dalších předpokladů, odsouzení pro trestný čin loupeže, vydírání či omezování svobody vyznání, nikoliv však trestného činu útisku. Podle názoru stěžovatele v daném případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu útisku. Takovým postupem došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo stíhán jinak než z důvodů, které stanoví zákon, a čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se posuzuje trestný čin a ukládá se trest podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy nesmí být nikdo souzen pro jednání či opomenutí, které nebylo trestným činem.
K tomu odkázal na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 804/2003, podle kterého nemůže u trestného činu útisku mít nucení formu pohrůžky ani formu přímého násilí, v takovém případě se jedná o jiné trestné činy.
K otázce posouzení hmotně-právního pochybení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 377/01, podle kterého je nesoulad mezi skutkovým hodnocením a právními závěry soudů důvodem k přezkumu věci Ústavním soudem. Podle stěžovatele v jeho případě taková situace nastala.
V řízení v jeho věci mělo dojít rovněž k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zaručujícího právo dát vyslýchat svědky proti sobě, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, které zaručují veřejné projednání věci, a čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může stanoveným způsobem svého práva před nezávislým a nestranným soudem. K těmto pochybením mělo dojít tím, že trestní stíhání bylo od počátku vedeno v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu a bylo jím porušeno ustanovení §2 odst. 1 trestního řádu. Při řízení před soudy byly použity znalecké posudky i vysvětlení podaná svědky ještě před zahájením trestního řízení, nebo v rámci přípravného řízení.
Dále stěžovatel namítl, že v závěrečném hlavním líčení před soudem prvého stupně došlo k chybě protokolace, když nebyla zaznamenána, z jeho hlediska, klíčová odpověď znalce na otázku obhájce, jestli není možné, že si poškozená tvrzené útoky vymyslela, na kterou znalec odpověděl, že tuto možnost nelze vyloučit. Obhájce stěžovatele na tuto okolnost poukázal společně v odvolaní. Vzhledem k tomu, že odstranit takovou vadu v protokolaci nepřísluší odvolacímu soudu (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 296/2000), podal obhájce stěžovatele námitku k soudu prvého stupně a požádal o opravu protokolu. Odvolací soud, přesto, že byl o takovém podání informován, nevyčkal rozhodnutí soudu prvého stupně a sám rozhodl o odvolání. Proto rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně spočívá na nejistém průběhu hlavního líčení a na nekompletních procesních podkladech. Tímto postupem tedy došlo k zásahu do práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, na veřejnost jednání a možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.
Stěžovatel rovněž napadl skutečnost, že v jeho věci bylo trestní stíhání zahájeno teprve dva měsíce poté, co byl odůvodněn závěr o tom, že byl spáchán trestný čin. Namísto toho prováděl úkony podle ustanovení §158 trestního řádu. Vyšetřovací orgány stěžovateli neumožnily hájit se proti obviněním, která proti němu vznesla poškozená, když byl obviněn teprve po dvou měsících od zahájení vyšetřovacích úkonů a měsíc před smrtí poškozené.
Dále stěžovatel namítl, že trestní stíhání bylo rozšířeno o trestný čin úmyslné ublížení na zdraví, podle ustanovení §221 trestního zákona, aniž by státní zástupce zjišťoval, zda stěžovatel nepožaduje doplnění vyšetřování. Tuto okolnost namítl stěžovatel jako vadu řízení v odvolání, avšak krajský soud konstatoval, že stěžovateli příslušela možnost navrhovat důkazy před soudem při hlavním líčení.
Nespecifikovaným postupem pak měla být zasažena i práva zaručená v čl. 37 a čl. 39 Listiny.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci - okresní státní zastupitelství Praha - západ, Krajské státní zastupitelství v Praze i Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vzdali. Nejvyšší státní zastupitelství přitom odkázalo na vyjádření podané k dovolání stěžovatele.
Předsedkyně senátu Okresního soudu Praha - západ konstatovala, že ústavní stížnost nepovažuje za odůvodněnou, neboť v řízení nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení.
Rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, když námitky obsažené v ústavní stížnosti již byly uvedeny v odvolání a krajský soud se k nim vyjádřil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Na ně předsedkyně senátu odkázala, a vyslovila přesvědčení, že postupem krajského soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených Ústavou ČR, Listinou či Úmluvou.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR k námitkám směřujícím proti postupu dovolacího soudu považuje za dostatečné odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. V řízení před dovolacím soudem podle jeho názoru nedošlo k porušení trestního řádu, ani Listiny či Úmluvy.
Stěžovateli byla vyjádření účastníků řízení předložena k případné replice, které učinil podáním ze dne 11. listopadu 2005. V něm konstatoval, že účastníci řízení se ve svých vyjádřeních nevypořádali s argumentací, kterou v ústavní stížnosti předestřel. Dále zopakoval a zdůraznil některé argumenty uvedené již v ústavní stížnosti.
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2004.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout a to z následujících důvodů.
Předně je ze spisu nalézacího soudu patrné, že argumentaci, kterou stěžovatel předložil k posouzení Ústavnímu soudu, předložil již v odvolání ke krajskému soudu a v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Oba dva soudy se řádně a úplně předloženou argumentací zabývaly a vypořádaly se s ní v odůvodněních napadených rozhodnutí.
Soudy se zabývaly otázkou právního zastoupení stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud ČR odmítl, jako nepřiměřeně striktní, výklad ustanovení §35 odst. 1 trestního řádu, jehož se stěžovatel dovolával. K tomu Ústavní soud konstatuje, že advokátní koncipientka byla přítomna výslechu stěžovatele, který ovšem odmítl k věci vypovídat (č.l. 21), a prostudování spisu (č.l. 60 a 74). Nejednalo se tedy o úkony jejichž výsledek by mohl být použit jako důkaz před soudem (§165 odst. 2 trestního řádu). Veškeré výslechy, o které se opírala výsledná rozhodnutí soudů, tak byly provedené před soudem prvého stupně, tedy za situace, kdy stěžovatel již byl zastoupen zvoleným obhájcem. Pokud proto Nejvyšší soud ČR neshledal naplnění dovolacího důvodu, nepovažuje Ústavní soud takový závěr za rozporný se základními právy stěžovatele, jak namítl v ústavní stížnosti.
Ústavní soud rovněž neshledal namítané porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel měl v rámci řízení před soudy možnost dát vyslýchat svědky proti sobě, stejně tak i domáhat se stanoveným postupem svého práva před nezávislým a nestranným soudem, což je patrné i z projednání jeho věci před jednotlivými stupni obecných soudů. Právo na spravedlivý proces, tak jak je zaručeno v části páté Listiny zaručuje každému přístup a projednání jeho věci před soudem, nezaručuje však, a z povahy věci plyne, že ani zaručit nemůže, úspěch v řízení.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení práv zaručených v čl. 8 odst. Listiny podle kterého nesmí být nikdo stíhán jinak než z důvodů, které stanoví zákon, a čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se posuzuje trestný čin a ukládá se trest podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán. Soudy v projednávané věci řádně prověřily okolnosti jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu a následně rozhodly v souladu s platným právním řádem.
K otázce zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 377/01, týkající se nesouladu mezi skutkovým hodnocením a právními závěry soudů Ústavní soud uvádí, že aplikace nálezu není v projednávané věci případná. V dané věci se jednalo o překvalifikování trestného činu, bez reálné možnosti svou obhajobu vést především k tomu, co bylo obžalovanému kladeno za vinu, a to i z hlediska obsahu jednotlivých skutkových podstat toho kterého trestného činu. V právě projednávané věci však nedošlo k "překvapivému" překvalifikování jeho jednání, a to ani v souvislosti s pokusem státního zástupce o rozšíření obžaloby i o trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona. Rovněž s touto otázkou se obecné soudy řádně vypořádaly.
K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, když v nich uvedené závěry obecných soudů považuje za správné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu