ECLI:CZ:US:2006:4.US.58.06
sp. zn. IV. ÚS 58/06
Usnesení
IV. ÚS 58/06
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti A. a M. Š., obou zastoupených JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem 580 01 Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2005 sp. zn. 17 Co 197/2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1079/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina").
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí obecných soudů všech stupňů postupně v předmětném řízení vydaných, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, směřující proti Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Havlíčkův Brod, na určení, že stěžovatelé jsou společnými nájemci družstevního bytu v žalobě označeného.
Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobu stěžovatelů zamítl, přitom vycházel ze zjištění, že stěžovatelé, jímž byl předmětný družstevní byt přidělen a odevzdán do užívání v roce 1974 podle předpisů v té době platných, byli, poté co v roce 1987 emigrovali, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky mj. i k trestu propadnutí majetku. Po výstraze pro neplnění základních členských práv byli přípisem družstva žalovaného vyrozuměni o vyloučení z družstva, tato výstraha ani rozhodnutí o vyloučení z družstva jim však nebyly řádně doručeny. Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 1991 byli rehabilitováni, odsuzující trestní rozsudek byl zrušen a jejich trestní stíhání bylo zastaveno. Na základě těchto zjištění soud I. stupně a následně i soud odvolací, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatelů zabýval, dovodily, že v daném případě - v němž stěžovatelé, stále ještě členové bytového družstva, na požadovaném určení měli ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem - jde o nárok podle zvláštního restitučního zákona, tj. zák. č. 87/1991 Sb., který však neupravoval zmírnění majetkových křivd způsobených zánikem práva osobního užívání bytu a garáže tak, že by se toto právo oprávněné osobě obnovilo, ale jen tak, že tato osoba měla právo na finanční náhradu ve smyslu ust. §13 odst. 2 cit. zák. Za této situace nebylo možno postupovat podle obecných předpisů, jak to činí stěžovatelé, a již proto nemohla být jejich žaloba úspěšná. Pro případ, že by uvedený názor neobstál, vycházely obecné soudy ze závěru, že stěžovatelům zaniklo právo osobního užívání bytu a garáže ze zákona podle §453a obč. zák., ve znění platném do 1. 4. 1991, s tím, že tito netvrdili a ani neprokázali, na základě čeho je později znovu nabyli. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jejich právní názor, že po zrušení ust. §453a obč. zák. "účinky na jeho základě vzniklé už neplatí" nemá oporu v zákoně, ze žádného ustanovení nic takového nevyplývá.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé také dovolání, jehož přípustnost opírali o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom za otázku zásadního právního významu pokládali zejména otázku aplikace ustanovení §453a obč. zák. na jejich právní poměry, když v jejich jednání scházel znak protiprávnosti a navíc, jak uvedli, nebylo zřejmé, že hodlali v cizině pobývat trvale; dále otázku, zda právo osobního užívání bytu bylo možno pokládat za majetkové právo. Napadli správnost právního závěru, že jejich právo osobního užívání bytu a garáže zaniklo podle §453a obč. zák., poukázali na to, že toto ustanovení odporovalo mezinárodním smlouvám, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, navíc bylo posléze zrušeno a je proto vyloučeno podle něj v současné době posuzovat práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Vyslovili také názor, že obecné soudy měly řízení přerušit a iniciovat řízení před Ústavním soudem k posouzení souladu tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem státu.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V podrobném odůvodnění svého usnesení - poté, co vysvětlil, že v daném případě přicházela v úvahu pouze přípustnost opírající se o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - odkázal na ustálenou soudní praxi a judikaturu, která se sjednotila mj. i na názoru, že právo osobního užívání bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ust. §453a obč. zák a mohlo proto podle tohoto ustanovení přejít na stát, a protože stát s přihlédnutím k povaze uvedeného práva nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana. Připomněl, že k závěru o aplikovatelnosti ust. §453a obč. zák. na právní vztahy existující v době o níž jde i v dané věci se Nejvyšší soud ČR přihlásil v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1504/2000 ze dne 9. 10. 2002 a sp. zn. 28 Cdo 2005/2000 ze dne 18. 1. 2001, kdy závěry tam uvedené s přihlédnutím k námitce, že označené ustanovení odporovalo mezinárodním smlouvám a posléze bylo zrušeno, podpořil i právním názorem, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn, a okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). V této souvislosti poukázal dovolací soud i na další své rozhodnutí, tentokrát rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. 1. 2004, a poukázal i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 344/98, v němž Ústavní soud mj. uvedl, že koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd. Poukázal i na to, a to opět s citací příslušné judikatury, že soudní praxe se ustálila také v názoru, že k přechodu práva na stát podle §453a obč. zák. docházelo ze zákona. Následně dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se od ustáleného řešení uvedených otázek neodchýlil a uzavřel tak, že ve vztahu k závěru, který odvolací soud přijal s odkazem na ust. §453a obč. zák., nelze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné, z čehož plyne, že nemůže být pro řešení uvedené otázky dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro nadbytečnost se pak již nezabýval právním závěrem, že v daném případě jde o nárok upravený zvláštním zákonem, a že proto zde nelze postupovat podle obecných předpisů. Ve vztahu k námitkám dovolání proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr učiněný s odkazem na ust. §453a obč. zák., dovolací soud připomněl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a, je-li jako v posuzovaném případě přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání nemůže být právně relevantní.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito po skutkové rekapitulaci věci a jejího procesního vývoje, obdobně jako v dovolání i opravném prostředku, oponují argumentaci obecných soudů včetně závěru o tom, že k zániku práva společného užívání předmětného bytu oběma stěžovateli došlo ze zákona na základě ust. §453a obč. zák. Poukazují na to, že v jejich jednání chyběl znak protiprávnosti, neboť jejich krok spočívající v odchodu do zahraničí pouze naplňoval jejich nezadatelné právo volného pohybu, ostatně trestní rozhodnutí, jímž byli za opuštění republiky odsouzeni, bylo také později zrušeno včetně trestu propadnutí majetku a také ust. §453a obč. zák. přestalo být součástí právního řádu, a proto také není možno učinit závěr, že účinky vzniklé na jeho základě nadále platí. Úvahy obecných soudů vedoucí k uvedeným závěrům podle nich zcela pomíjí existenci právních předpisů vyšší právní síly, s nimiž je uvedené ustanovení v rozporu. Stejně jako v dovolání dávají najevo své přesvědčení o tom, že pokud již okresní soud dovodil, že je na místě pro daný případ aplikovat ust. §453a obč. zák., měl vyhovět jejich žádosti a iniciovat řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelé jsou také přesvědčeni o tom, že při absenci restitučních předpisů je třeba jejich případ řešit podle obecných právních předpisů. Z těchto a dalších rozvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že v daném řízení jim nebyla poskytnuta ústavně zaručená účinná soudní ochrana vlastnického práva, resp. práva užívacího jemu na roveň postaveného a práva na spravedlivý proces proto, že obecné soudy při posuzování věci vyšly pouze z formálního výkladu zákona a nezohlednily celou konstrukci právního řádu jako celku. Dovozují tak porušení základních práv a svobod shora označených a navrhují zrušení rozhodnutí obecných soudů v záhlaví označených.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny) jejich právům garantovaným čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo tak z ústavněprávního hlediska o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovateli předložené otázky za otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Na jeho vyčerpávající odůvodnění, v němž na námitky stěžovatelů reagoval, včetně vysvětlení toho, že přerušení řízení před obecnými soudy a předložení věci Ústavnímu soudu nebylo možné, lze zcela odkázat. Také argumentaci obecných soudů I. a II. stupně, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, v zásadě odpovídající dovolacím soudem v jeho rozhodnutí označené ustálené judikatuře, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud chápe výhrady stěžovatelů směřující v podstatě k samotné existenci dříve platného ust. §453a obč. zák., které bylo poplatné své době, nicméně i v poměru k těmto výhradám třeba odkázat stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu v té části, v níž se vyjádřil k okolnosti pozdějšího zrušení tohoto ustanovení, kteréžto zrušení nemohlo vést k odstranění již nastalých důsledků. Ke stěžovateli zdůrazňovanému trvání členského vztahu k družstvu pak třeba uvést, že ani tento fakt nemůže založit protiústavnost závěrů obecných soudů; i nyní platná právní úprava připouští členství v bytovém družstvu, aniž by člen byl nájemcem družstevního bytu. Konečně pak třeba pro úplnost k tvrzením stěžovatelů, že společnou domácnost neopustili a ničím také nedali najevo, že by se zpět nehodlali vrátit, uvést, že jde o tvrzení skutková, případně o způsob hodnocení důkazů, jimiž se dovolací soud, jak to rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil v rámci řízení o dovolání, u něhož byla zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl zabývat, a tudíž v poměru k těmto námitkám - ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu - je třeba ústavní stížnost považovat i za opožděnou.
Ačkoliv ve věci stěžovatelů je žalováno na určení existence společného nájmu družstevního bytu a nikoliv na určení vlastnictví, není možno při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ponechat stranou závěry Ústavního soudu upínající se ke vztahu "restitučních" právních předpisů a obecné právní úpravy, tak jak byly prezentovány mimo jiné i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb., odlišná stanoviska publikována na www.judikatura.cz). Tyto závěry nemůže čtvrtý senát Ústavního soudu nerespektovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny v daném případě shledáno nebylo, nemohlo tudíž dojít ani k zásahu do práv zaručovaných čl. 11 Listiny, a proto byla z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. února 2006