ECLI:CZ:US:2006:4.US.586.06
sp. zn. IV. ÚS 586/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Českomoravské investiční, a.s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem, Advokátní kancelář Velíšek & Podpěra, v.o.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, čj. 3 Cmo 294/2006-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2006 se Českomoravská investiční, a.s., se sídlem v Brně (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2006 tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá.
II.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva žalovaného Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2006 vyhověl návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, který byl podán spolu se žalobou ve věci samé a usnesením ze dne 5. 6. 2006 žalovanému uložil povinnost zdržet se do pravomocného rozhodnutí ve věci samé veškerého jednání, které by jakkoliv směřovalo k realizaci rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 9. 5. 2006, jímž bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu žalovaného upisováním nových akcií, a dále pozastavit do pravomocného rozhodnutí ve věci samé veškeré právní kroky, které již v souvislosti s realizací tohoto rozhodnutí představenstva začal žalovaný činit.
Soud prvního stupně na základě návrhu a přiložených listin dospěl k závěru, že je osvědčeno, že žalobce je osobou oprávněnou podat návrh na určení neplatnosti rozhodnutí představenstva žalovaného vydaného v rámci valnou hromadou delegované pravomoci, a že v souladu s ustálenou judikaturou je naléhavost právního zájmu na určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, resp. představenstva, dána a že žalobce svými tvrzeními dostatečně osvědčil svůj právní zájem na požadovaném určení možným ohrožením a poškozením akcionářských práv v důsledku možného přerozdělení majetkové účasti na žalovaném v důsledku zvýšení základního kapitálu žalovaného, a proto návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl.
Proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2006 se odvolal žalovaný. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení a aniž nařizoval jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, byť z jiných, než v něm uvedených důvodů, a usnesení soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 1. 8. 2006 změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá. V odůvodnění mj. uvedl, že za situace, kdy ještě před podáním návrhu na nařízení předběžného opatření byla, byť jiným subjektem než žalobcem, podána žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady žalovaného ze dne 27. 1. 2006 a u jiného soudu byla podána žaloba týkající se kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2006, nelze mít podle odvolacího soudu nárok na určení, které je žalobcem požadováno, za osvědčený natolik, aby bylo navržené předběžné opatření odůvodněné, neboť již to, že byla podána žaloba podle ust. §183 obch. zák. na vyslovení neplatnosti usnesení, na základě kterého pak rozhodovalo představenstvo žalovaného, může podstatnou měrou výsledek řízení v této věci ovlivnit. Nelze-li považovat nárok za osvědčený do té míry, aby mohlo být nařízeno navržené předběžné opatření, pak zde nemůže být ani naléhavá potřeba zatímních úprav poměrů účastníků a o možném ohrožení výkonu rozhodnutí v této souvislosti nelze ani hovořit, neboť ani kladná určovací rozhodnutí nelze vykonávat způsobem podle ust. §251 a násl. o.s.ř.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem Vrchního soudu v Praze byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Popsala skutkový stav a specifikovala pochybení, jichž se dle jejího přesvědčení Vrchní soud v Praze dopustil. Jeho usnesení považuje za nesprávné a zmatečné a tvrdí, že na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nezaujal stanovisko k žádnému jejímu tvrzení o důvodné obavě, že realizací zvýšení základního kapitálu vedlejšího účastníka, tj. Spolku pro chemickou a hutní výrobu, akciové společnosti, by mohlo dojít k poškození jejích akcionářských práv a oprávněných zájmů, neboť takovýmto zvýšením dle rozhodnutí představenstva vedlejšího účastníka může dojít k přerozdělení majetkové účasti vedlejšího účastníka a k nemožné, resp. zdlouhavé a komplikované nápravě tohoto stavu v dalších soudních řízeních. Tímto postupem Vrchní soud v Praze "odepřel stěžovateli možnost se jeho závěru bránit opravným prostředkem". Stěžovatelka napadenému usnesení dále vytkla nedostatek srozumitelnosti a řádného odůvodnění, neboť z něj nevyplývá, proč vlastně Vrchní soud v Praze její návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 31/97 a sp. zn. II. ÚS 221/98 a vyjádřila přesvědčení, že Vrchní soud v Praze zásadním způsobem pochybil při hodnocení důkazů, čímž porušil obecná pravidla týkající se hodnocení důkazů dle ustanovení §132 o.s.ř.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že argumentaci předloženou v ústavní stížnosti a tím i ústavní stížnost jako takovou, je třeba odmítnout dílem jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků a dílem jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy:
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ve věci předběžného opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatelky nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření po zahájení řízení. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98, Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175)].
Je zřejmé, že výše uvedený závěr nelze vztahovat obecně na veškerá pravomocná rozhodnutí o předběžném opatření, resp. řízení k jejich vydání či zamítnutí vedoucí, ale je třeba přihlížet vždy ke konkrétním okolnostem případu. Vždy však musí být splněn základní předpoklad pro zásah Ústavního soudu, tedy alespoň pravděpodobnost, že v souvislosti s vydáním či nevydáním rozhodnutí o předběžném opatření k přímému a neodčinitelnému zásahu do nějakého základního práva vůbec pojmově mohlo dojít. Existují totiž předběžná opatření, která se sféry základních práv účastníků řízení či třetích osob nemusí dotknout, resp. jejichž důsledky nelze považovat za neodčinitelné.
U těch předběžných opatření obecných soudů, jimž stěžovatelé vytýkají, že byla vydána porušením principů spravedlivého procesu, je navíc nezbytné přihlížet k principu subsidiarity ústavní stížnosti a posuzovat, zda skutečně jimi bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces neodčinitelně.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti je promítnut v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ......". Citované ustanovení tedy zavazuje osoby obracející se na Ústavní soud s ústavní stížností, aby nejdříve využily ty procesní prostředky nápravy tvrzeného porušení základních práv či svobod, které jim poskytuje zákon. Tyto zákonné procesní prostředky nápravy musí být skutečně dostupné a efektivní, tj. schopné docílit nápravu tvrzeného porušení.
Z výše uvedeného nelze než dovodit, že namítá-li se v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o předběžném opatření vydanému po zahájení řízení pouze a výlučně porušení práva na spravedlivý proces, podmínka subsidiarity zpravidla není splněna, neboť řízení ve věci není skončeno a stěžovatel bude mít vždy k dispozici celou škálu procesních prostředků k nápravě případných zásahů do práva na spravedlivý proces.
Jinak řečeno, případné porušení ústavních principů spravedlivého procesu při rozhodování obecných soudů o předběžném opatření před či po zahájení civilního řízení ve věci bude stěží možno považovat za neodčinitelné, nedojde-li současně k neodčinitelnému zásahu do jiného základního práva; stěžovatelka ovšem porušení jiného základního práva než práva na spravedlivý proces netvrdila.
K možnému porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:
Ústavní soud připomíná, že se nepokládá za vázaný kvalifikací, kterou věci přisuzuje navrhovatelka. Podle zásady iura novit curia se z úřední moci může zabývat ústavní stížností z pohledu ustanovení, jichž se stěžovatelka nedovolávala. V daném případě tedy Ústavní soud, nad rámec tvrzení a argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, posoudil, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu mohlo dojít k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku, zakotveného v čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. "
Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek Velkého senátu ze dne 6. 10. 2005 ve věci Draon v. France, 2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2006, str. 39 a násl.) konstatuje, že stěžovatelka by mohla tvrdit porušení práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu čl 1 k Úmluvě pouze za předpokladu, že se napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření vztahovalo k jejímu "majetku" ve smyslu tohoto ustanovení. "Majetkem" pak může být "skutečný majetek" nebo majetková hodnota, zahrnující dostatečně specifikované pohledávky.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka může oprávněně tvrdit, že v době rozhodování obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření držela skutečný majetek, tj. akcie, neboť dle svého tvrzení byla akcionářem žalované společnosti s podílem na hlasovacích právech a na základním kapitálu ve výši 11,85 %. Za takové situace je pak rozhodující, zda Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž nevyhověl jejímu návrhu na vydání předběžného opatření (kterým mělo být zakázáno zvýšení základního kapitálu žalovaného upisováním nových akcií), zasáhl do vlastnického práva stěžovatelky jako majitelky cenných papírů, resp. do práva na pokojné užívání tohoto majetku. V tomto směru stěžovatelka v ústavní stížnosti nic konkrétního ani netvrdila. Pouze obecně vyjádřila obavu, "že by pokračováním v realizaci předmětného rozhodnutí představenstva před pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé mohl stěžovatel (a spolu s ním i společnost Arca a další minoritní akcionáři) utrpět vážné porušení svých akcionářských práv a oprávněných zájmů, neboť v důsledku pokračování realizace základního kapitálu by mohlo dojít na úkor stěžovatele a dalších minoritních akcionářů k přerozdělení majetkové účasti na vedlejším účastníkovi; náprava tohoto poškození pro případ, že by soud ve věci samé rozhodl o oprávněnosti žaloby stěžovatele, by pak přitom mohla být v dalších soudních řízeních zdlouhavá a komplikovaná, ne-li nemožná.". Z pouhé podrobněji nespecifikované možnosti údajně "vážného porušení akcionářských práv a oprávněných zájmů" však bez dalšího nelze usuzovat na skutečnost, že k zásahu do práv akcionáře, jak jsou zakotvena zejména v ust. §155 odst. 1 obchodního zákoníku, nevydáním požadovaného předběžného opatření již došlo nebo nezvratně dojde, přičemž nadto je třeba brát v úvahu, že citovaný čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě chrání vlastnictví a pokojné užívání majetku netoliko stěžovatelky, nýbrž ve stejné míře i vedlejšího účastníka. Je přitom zjevné, že usnesením soudu 1. stupně [změněným (k tíži stěžovatelky, avšak ve prospěch vedlejšího účastníka) soudem 2. stupně] byly tyto též ústavně chráněné zájmy vedlejšího účastníka dotčeny zcela nepochybně.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud dále již nezabýval otázkou, zda byl zásah ospravedlněný z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon" a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
V tomto směru shledává Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dílem jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu