ECLI:CZ:US:2006:4.US.60.05
sp. zn. IV. ÚS 60/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 16. 11. 2004, č.j. 23 Co 443/2004-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud"). Krajský soud svým rozhodnutím ze dne 16. 11. 2004 potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 8. 2004, č.j. 16 Nc 12816/2004-16, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce stěžovatelky v postavení oprávněné proti obchodní společnosti HASPR, v.o.s., v postavení povinné, a dále stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že vydáním shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu byla porušena její základní práva zakotvená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jmenovitě se měl krajský soud nesprávným procesním postupem a vydáním vadného rozhodnutí dopustit zásahu do práv stěžovatelky ve smyslu čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Krajský soud se dle přesvědčení stěžovatelky dopustil pochybení při rozhodování její právní věci především tím, že jí nezaslal na vědomí vyjádření obchodní společnosti HASPR, v.o.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), ke stěžovatelkou podanému odvolání směřujícímu proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 8. 2004. Pokud krajský soud rozhodoval dne 16. 11. 2004, aniž stěžovatelka znala obsah zmíněného podání vedlejší účastnice, k němuž se tedy nemohla jakkoliv vyjádřit, nelze tuto situaci vnímat jako postavení účastníků soudního řízení, kdy ani jedna ze stran není procesně zvýhodněna. Krajský soud tak nerespektoval jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to zásadu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení, neboli princip "rovnosti zbraní". Dále pak stěžovatelka Ústavní soud upozornila, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné rovněž v jeho poučení o opravných prostředcích, neboť v dané věci by bylo dovolání přípustné pouze tehdy, dospěl-li by dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve věci samé. U rozhodnutí o nákladech řízení je ovšem podání dovolání vyloučeno. Svou ústavní stížnost stěžovatelka uzavřela konstatováním, že považuje za krajně nespravedlivé, pokud byla napadaným rozhodnutím krajského soudu zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici, ačkoliv sama nevěděla a ani vědět nemohla, že vedlejší účastnice je v řízení právně zastoupena. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že záhlaví usnesení krajského soudu ze dne 16. 11. 2004 postrádá údaje o právním zastupování vedlejší účastnice advokátem.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 16 Nc 12816/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která budou uvedena na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky přednesl své hodnocení, že pokud vedlejší účastnice zaujala stanovisko k odvolacím výhradám stěžovatelky a toto předložila krajskému soudu, není povinností soudu takovouto písemnost před rozhodnutím bez nařízeného jednání opětovně doručovat stěžovatelce. Je možno připustit, že by bylo zapotřebí zprostředkovat vyjádření k odvolání ostatním účastníkům řízení, to však jen tehdy, obsahovalo-li by zcela nová skutková tvrzení, k čemuž v právní věci stěžovatelky nedošlo. K výhradě stěžovatelky stran nesprávného poučení o opravných prostředcích napadaného usnesení krajského soudu ten připojil, že i pro případ, že by ve vztahu k nákladovým výrokům mělo být dáno zvláštní poučení o opravných prostředcích, nemohla absence takovéhoto poučení stěžovatelce přivodit újmu v jí zaručených ústavních právech či svobodách, jelikož dovolání jen proti nákladovému výroku zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepřipouští. Obchodní společnost HASPR, v.o.s., v postavení vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti stěžovatelky nikterak nevyjádřila.
Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelce na vědomí. Ta v rámci své repliky zopakovala, že v plném rozsahu setrvává na obsahu svého podání ze dne 3. 2. 2005. Z pohledu projednávané ústavní stížnosti, při uvážení argumentace stěžovatelky z jejího návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, nevnesla replika stěžovatelky do věci ničeho nového.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že krajský soud při rozhodování její právní věci nepostupoval v souladu s platnou právní úpravou a upřel jí tak její ústavně zaručená práva, staví tímto Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Skutečnost, že obecný soud vedl řízení v právní věci stěžovatelky určitým způsobem, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah shledán.
Ústřední námitku ústavní stížnosti stěžovatelky, že krajský soud jí v rozporu s §18 občanského soudního řádu, s čl. 96 odst. 1 Ústavy a s čl. 37 odst. 3 Listiny nezaslal na vědomí vyjádření vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky směřujícímu proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 8. 2004, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Povinnost soudu I. či II. stupně, za každých okolností zaslat odvolateli před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu opisy vyjádření ostatních účastníků k odvolání, z uvedených ustanovení vyvozovat nelze. Stěžovatelka tak nesprávně interpretuje zásadu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení stejně jako princip "rovnosti zbraní", jež podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Tyto právní maximy nebyly postupem obecných soudů v právní věci stěžovatelky nikterak prolomeny či zasaženy. Okresní soud konal v souladu s §210 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž žádné zákonné ustanovení neukládá prvostupňovému, resp. odvolacímu soudu povinnost zaslat odvolateli opisy vyjádření ostatních účastníků řízení k odvolání a ani z obecných zásad tuto dovozovat nelze. Ústavní soud tak v této části uzavírá, že podle jeho přesvědčení obecné soudy poskytly stěžovatelce rovnocennou možnost k uplatnění jejích práv jako vedlejší účastnici, když Ústavní soud nenalezl ničeho, co by nasvědčovalo opodstatněnosti stěžovatelčina tvrzení, že byla v řízení jako oprávněná oproti vedlejší účastnici jako povinné znevýhodněna. Pro úplnost pak Ústavní soud upozorňuje, že odvolací soud potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu na odlišném podkladě, než jak argumentovala vedlejší účastnice ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelky (č.l. 21 a násl.), a pro odůvodnění svého rozhodnutí neužil žádné ze skutkových zjištění, které by mu bylo zprostředkováno právě vyjádřením vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky.
Ústavní soud současně nezjistil, že by zněním poučení o opravných prostředcích, jak bylo uvedeno v napadaném rozhodnutí krajského soudu (č.l. 47), byla jakkoliv zasažena základní práva či svobody stěžovatelky, jak ona naznačuje ve své ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaného usnesení krajského soudu tvořil taktéž výrok určující právo vedlejší účastnice na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ústavní souladnost tohoto výroku napadaného usnesení krajského soudu nemůže podle přesvědčení Ústavního soudu zpochybnit nevědomost stěžovatelky o právním zastoupení vedlejší účastnice advokátem v odvolacím řízení, resp. absence údajů o právním zastoupení vedlejší účastnice v záhlaví napadaného usnesení krajského soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě tímto výrokem, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu