ECLI:CZ:US:2006:4.US.606.05
sp. zn. IV. ÚS 606/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T.J., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Králodvorská 16, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. června 2005, sp. zn. 7 Tdo 689/2005, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005, sp. zn. 12 To 7/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2004, sp. zn. 43 T 4/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a podle čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále mělo být narušeno právo obviněného nevypovídat podle čl. 40 odst. 4 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. K odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze shora popsaným usnesením tak, že odvolání zamítl. Dovolání výše uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve svém podání nejprve popsal okolnosti, za kterých proběhlo jednání, pro které byl odsouzen. S ohledem na uváděné skutečnosti namítal, že v jeho věci nebylo trestné jednání jednoznačně prokázáno. Tím, že soudy přesto dospěly k závěru o vině, byla porušena zásada in dubio pro reo.
Dále uvedl, že na základě ústního odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je rovněž na místě pochybovat o dodržení zásady presumpce neviny, neboť soud při svém rozhodování měl informace, které nezískal v průběhu řízení a k nimž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Tím současně došlo k porušení práva na veřejné projednání věci za přítomnosti stěžovatele s možností vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, případně navrhovat důkazy na svoji obhajobu.
V průběhu jednání před odvolacím soudem dne 22. února 2005 došlo navíc ke změně v obsazení senátu, a tato skutečnost nebyla uvedena v protokolu o jednání. Takový postup byl učiněn v rozporu s procesním předpisem (§219 odst. 3 trestního řádu), neboť souhlas k pokračování jednání za nového složení senátu nebyl soudem vyžádán. Tím bylo současně zasaženo i do základního práva na zákonného soudce.
Závěrem stěžovatel poukázal na výslech příslušníky Policie ČR ve vazební věznici Praha Pankrác ve věci podezření z trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2 trestního zákona, a to dne 24. ledna 2005, tedy den před jednáním odvolacího soudu v téže věci, tedy za situace, kdy vyšetřování již bylo ukončeno. Navíc zmíněný výslech proběhl neregulérně několik hodin v chladné místnosti, kdy stěžovateli nebylo umožněno, aby se oblékl. Tímto jednáním byl zbaven práva na odepření výpovědi, které je rovněž zaručeno v čl. 40 odst. 4 Listiny.
S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 4/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Ústavní soud za této situace neshledal v rozhodnutích obecných soudů porušení zásady in dubio pro reo tvrzené stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti.
Námitka stěžovatele týkající se zkrácení v jeho právo na presumpci nevinny vychází výhradně z jeho interpretace ústního odůvodnění rozhodnutí rozsudku. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení považován za nevinného, pokud pravomocným výrokem nebyla jeho vina vyslovena. Podle interpretace tohoto ustanovení stěžovatelem by však k porušení této zásady docházelo vždy při vyhlášení rozsudku, který v té době ještě nemůže být pravomocný.
Rovněž je třeba odmítnout stěžovatelem tvrzené porušení základního práva na zákonného soudce. Podle jeho tvrzení se odročeného řízení odvolacího soudu účastnil senát v jiném složení, než jaké bylo při původním jednání. Takové tvrzení stěžovatele však z protokolu neplyne, a sám stěžovatel uvádí, že nebylo zmíněno ani při samotném jednání. K tomu Ústavní soud konstatuje, že měl-li stěžovatel pochybnosti týkající se složení senátu, mohl je uplatnit ihned, a to tím spíše, že byl v řízení zastoupen obhájcem, tedy osobou práva znalou.
Poslední z námitek stěžovatele se týkala výslechu provedeném den před veřejným zasedáním odvolacího senátu. Jeho tvrzení, že byl několik hodin vyslýchán příslušníky Policie ČR ve věci, v níž již byl nepravomocně odsouzen, rovněž neobstojí. Výslech provedený dne 24. ledna 2005 od 9.10 do 9.45 hod., uskutečněný za přítomnosti jeho obhájce JUDr. Janečka se týkal věci obviněných M.K.a J.K.. Stěžovatel měl v uvedené věci postavení svědka (č.l. 480 a násl). Pokud by se jednalo o výslech v jeho věci, mohl na tuto okolnost poukázat při výslechu stěžovatel nebo jeho obhájce. Jak je však z protokolu o výslechu stěžovatele patrné, neregulérnost výslechu v době jeho konání ani stěžovatel ani jeho obhájce nenamítli. Skutečnost, že stěžovateli byla zima, uvedl až na konci výslechu, když odpovídal na otázky svého obhájce. V postupu orgánů veřejné moci však Ústavní soud neshledal zkrácení stěžovatele v jeho právu odepřít výpověď, jak v ústavní stížnosti tvrdil.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu