ECLI:CZ:US:2006:4.US.616.05
sp. zn. IV. ÚS 616/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Ivou Derychovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Přerově, Boženy Němcové 2, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30.8.2005, č.j. 0 Nt 1415/2005-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15.9.2005 a doplněnou dne 25.10.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto o zamítnutí stížnosti stěžovatele do usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16.8.2005, č.j. 4 Zt 120/2005-57, o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Dále bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci rozhodnuto o nepřijetí písemného slibu stěžovatele ze dne 30.8.2005 dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se neveřejného zasedání konaného dne 30.8.2005, při kterém bylo vydáno i napadené usnesení, zúčastnil, avšak bez soudem ustanovené obhájkyně. Ta svou nepřítomnost na neveřejném zasedání omluvila tím, že účast na jednání již nemá možnost zabezpečit, neboť vyrozumění o konání neveřejného zasedání obdržela až dne 29.8.2005, tedy pouze den před jeho konáním. Dle názoru stěžovatele soudu nic nebránilo, aby obhájkyni o konání neveřejného zasedání včas vyrozuměl.
V nepřítomnosti obhájkyně u neveřejného zasedání Okresního soudu v Olomouci stěžovatel vidí porušení svého práva na obhajobu zakotveného ve shora uvedených ustanoveních Listiny a Úmluvy. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. III. ÚS 304/1999.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál ve věci vazby stěžovatele ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 0 Nt 1415/2005, sp. zn. 2 T 165/2005, a poté co přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat každé pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např. I. ÚS 60/97, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 11, nález č. 51).
Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu, nicméně toto tvrzení blíže neodůvodňuje a omezuje se pouze na konstatování, že u neveřejného zasedání Okresního soudu v Olomouci nebyla přítomna jeho obhájkyně. Zcela však absentuje tvrzení, čím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu, kromě formální přítomnosti obhájkyně. Stěžovatel neuvádí jaká nová tvrzení či skutečnosti měla přítomnost obhájkyně přinést, či jaká práva stěžovatele byla nepřítomností obhájkyně porušena.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě došlo k procesnímu pochybení ze strany soudu, neboť neposkytl dostatečnou lhůtu obhájci k přípravě na neveřejné zasedání, avšak, jak již bylo uvedeno výše, ne každá nezákonnost zakládá neústavnost.
Ústavní soud je, v souladu s jeho materiálním pojetím ústavy, povolán k tomu, aby chránil reálná práva a svobody osob a nikoliv pouze formální postuláty uvedené v článcích Listiny či Úmluvy. Ve světle uvedeného je pak možno konstatovat, že z protokolu o neveřejném zasedání Okresního soudu v Olomouci ze dne 30.8.2005 je zřejmé, že stěžovatel nenamítal nepřítomnost obhájkyně a k věci vypovídal, ačkoli byl poučen dle ustanovení §33 odst. 1 a 2 trestního řádu. Stěžovatel tedy podáním ústavní stížnosti bez namítnutí porušení jeho základních práv a svobod před obecnými soudy nerespektuje postavení Ústavního soudu jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních mechanismů.
Princip subsidiarity Ústavního soudu vyjádřený i v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ukládá stěžovateli namítat již před obecnými soudy porušení jeho základních práv a svobod, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. III. ÚS 117/2000, Sb. n. u. ÚS, svazek č.19, nález č.111). Žádnou takovou námitku však stěžovatel před soudem nevznesl.
K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 304/1999 lze uvést, že byť šlo v dané kauze o přítomnost obhájce u rozhodování soudu o vazbě, nejsou skutkové okolnosti obou případů identické ani srovnatelné. V nálezu sp. zn. III. ÚS 304/1999 šlo o rozhodování o uvalení vazby, obhájkyně nebyla o úkonu vyrozuměna vůbec, obviněný nebyl řádně poučen o svých právech a závěry obecných soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neměly oporu ve skutkovém stavu věci, což je dle konstantní judikatury Ústavního soudu důvod jejich zrušení (viz III. ÚS 671/02, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 29, nález č. 10).
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu