ECLI:CZ:US:2006:4.US.617.06
sp. zn. IV. ÚS 617/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Náměstí 5. května 812, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 3. 2006, č.j. 9 Nc 538/2005-97, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, č.j. 20 Co 237/2006-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") ve věci péče o nezletilého Davida M. (jedná se o pseudonym), syna Ž. M. a stěžovatele, o úpravu výchovy a výživu a o úpravu výchovy a výživu pro dobu po rozvodu manželství rodičů, svěřil nezletilého Davida pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, stanovil stěžovateli výživné pro nezletilého Davida ve výši 1.000 Kč měsíčně pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2006 k odvolání stěžovatele napadaný rozsudek soudu I. stupně potvrdil a určil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Stěžovatel se domníval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků v řízení, zaručená mu v čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy dle stěžovatelova hodnocení současně při rozhodování o výchově a výživě nezletilého Davida náležitě nedbaly ústavních atributů rodičovství a rodiny ve smyslu čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5 Listiny. V řízení před okresním a krajským soudem došlo podle přesvědčení stěžovatele taktéž k zásahu do jeho základního práva dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), přičemž zde nebyla dostatečně šetřena ani práva nezletilého Davida zakotvená v Úmluvě o právech dítěte a v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí. Napadané rozsudky obecných soudů nakonec stěžovatel označil za rozporující ustanovením čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 k této úmluvě, čl. 7, čl. 8, čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 24, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
3. Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti nejdříve přednesl námitky vůči napadanému rozsudku okresního soudu, resp. vůči postupu okresního soudu k tomuto vedoucímu. Okresní soud tak dle tvrzení stěžovatele porušil zásady rovnosti a spravedlivého procesu, a to ve prospěch matky nezletilého Davida, neboť nepřijal stěžovatelův návrh na střídavou výchovu nezletilého oběma rodiči pro absenci vůle rodičů po takovéto úpravě, ač ve skutečnosti nebyla k tomuto dána výhradně vůle matky nezletilého Davida. V dalším stěžovatel okresnímu soudu vytýkal, že ten vadně posoudil předpoklady, možnosti a schopnosti rodičů nezletilého Davida k zajištění co nejpříznivějších podmínek pro jeho zdárný vývoj, nadto pak okresní soud nesprávně přisoudil právní relevanci zjištění, že nezletilý David od října 2005 žije spolu se svou matkou. Okresní soud rovněž dospěl k chybnému závěru o respektování práva nezletilého O. na styk se stěžovatelem ze strany matky nezletilého, který ovšem vykazuje rozpor s objektivně zjištěným stavem věci a dále neprokázal, že by matka ovlivňovala nezletilého Davida proti stěžovateli.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel podrobil výhradám také rozsudek krajského soudu ze dne 27. 6. 2006, když se především nebyl s to ztotožnit se závěrem krajského soudu, učiněným jím bez dostatečného seznámení se s faktickým stavem, jež stěžovatel označil za tendenční. Krajský soud tak dle stanoviska stěžovatele přijal předčasný závěr, namísto vyžádání stěžovatelem navrhovaného znaleckého posudku z oboru dětské psychologie, čímž zásadním způsobem zasáhl do ústavních práv stěžovatele, resp. nezletilého Davida, když ten je nadprůměrně inteligentní a je tedy schopen vytvořit si vlastní názor, vyjádřit se ke všem rozhodnutím rodičů jeho se významně dotýkajících a být slyšen v řízení, v němž se o takovýchto záležitostech jedná. Bylo tak bezpochyby namístě, aby obecné soudy zkoumaly přání nezletilého Davida, k čemuž ty však nepřistoupily.
5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. P 112/2006. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. 3. 2006 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu upozornil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesdělil, jakým nesprávným postupem obecných soudů došlo k údajnému porušení jeho ústavních práv. Dále pak vyjevil své přesvědčení, že stěžovateli byla v řízení před soudy obou stupňů zachována všechna práva účastníka řízení, přičemž samotnou skutečnost, že obecné soudy hodnotily důkazy a skutkový stav způsobem odlišným, než si stěžovatel představoval, není možno považovat za zásah do jeho ústavních práv. Ž. M., matka nezletilého Davida, v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, se svého postavení vedlejší účastnice prostřednictvím přípisu Ústavnímu soudu vzdala. Jelikož vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K námitkám stěžovatele vůči postupu a rozhodnutí okresního soudu, jež napadají proces dokazování, jak jej provedl okresní soud, jeho skutková zjištění a právní závěry z těchto plynoucí, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, v níž se podává, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je tak oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soud při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude nezletilý David svěřen do výchovy, velmi zodpovědně zvažoval zákonná kritéria a dominantně zájem nezletilého Davida. Přitom vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedl v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
9. Stran jednotlivých výhrad stěžovatele z jeho ústavní stížnosti Ústavní soud připojuje následující. Ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 2006 se okresní soud pečlivě zabýval možností svěřit nezletilého Davida do střídavé výchovy obou rodičů, když v tomto směru uzavřel, že v posuzovaném případě nejsou splněny základní předpoklady pro střídavou výchovu a ta by tak byla v přímém rozporu se zájmy nezletilého Davida, zejména s ohledem na narušené vztahy mezi rodiči nezletilého (č.l. 101). Na takovémto závěru okresního soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, když pro stručnost dále odkazuje na svůj nález ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, ve kterém mimo jiné judikoval, že: "Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04, publikovaný pod č. 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 247; dostupný na www.judikatura.cz). Při posuzování předpokladů, možností a schopností rodičů nezletilého Davida k zajištění co nejpříznivějších podmínek pro jeho zdárný vývoj se okresní soud přidržoval principů obsažených v hlavě páté Listiny a jeho závěr v tomto směru, jež nevykazuje žádný ze znaků libovůle či dokonce svévole, je nutno respektovat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Přisoudil-li pak okresní soud právní relevanci zjištění, že nezletilý David od října 2005 žije spolu se svou matkou, resp. neprokázal-li okresní soud, že by matka ovlivňovala nezletilého Davida proti stěžovateli, Ústavní soud k tomuto doplňuje, že je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu zde přísluší toliko zvážení, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, přičemž o takový případ se ve zkoumané věci nejedná. Nakonec zjištění o respektování práva nezletilého Davida na styk se stěžovatelem ze strany matky nezletilého, které učinil okresní soud (č.l. 99, č.l. 102), nevykazuje rozpor se skutečným stavem věci, jak naznačuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, kdy toto plyne z okresním soudem obstaraných důkazů, mimo jiné také např. z prohlášení předneseného stěžovatelem před okresním soudem při jednání konaném dne 13. 3. 2006 (č.l. 91).
10. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že ten vynesl předčasné rozhodnutí namísto vyžádání stěžovatelem navrhovaného znaleckého posudku z oboru dětské psychologie, čímž zásadním způsobem zasáhl do ústavních práv stěžovatele, resp. nezletilého Davida, ani takovéto výtce stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. V posuzovaném případě obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž jasně uvedly, z jakých důvodů považují vyžádání a provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu za nadbytečné (č.l. 102, zejm. č.l. 149). Odůvodnění jejich rozhodnutí lze považovat za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní, proto ani v tomto směru nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Má-li stěžovatel za to, že krajský soud nevyžádáním znaleckého posudku z oboru dětské psychologie rovněž pominul zkoumat názory či přání nezletilého Davida, jenž je však schopen vytvořit si vlastní názor a má tak právo vyjádřit se ke všem rozhodnutím rodičů jeho se významně dotýkajících a být slyšen v řízení, v němž se o takovýchto záležitostech jedná, pak stěžovatel zřejmě přehlíží, že přání a názory nezletilého Davida byly obecným soudům zprostředkovány zprávami psycholožky PhDr. D. R. (č.l. 38, č.l. 88). Pokud se s takovouto formou zkoumání názorů a přání nezletilého Davida obecné soudy spokojily a nežádaly tak vypracování znaleckého posudku z oboru dětské psychologie, resp. neumožnily nezletilému Davidovi vypovídat v řízení před soudem či opatrovníkem, nelze z tohoto dovozovat nepřípustný zásah do práv nezletilého Davida ve smyslu Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, když k tomuto Ústavní soud připojuje, že obecné soudy musely nutně brát na zřetel věk nezletilého Davida v době jejich rozhodování, který činil 4 roky, a také potřebu urychleného vyřešení věci.
11. Pro úplnost má Ústavní soud za potřebné poznamenat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nezohledňuje, že obecné soudy rozhodovaly výhradně o úpravě výchovy a výživě nezletilého Davida pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů. Rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů však obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, na udržování pravidelného osobního styku s druhým rodičem, jakož i právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, neboť následný rozsah styku rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, s tímto dítětem, je záležitostí dohody rodičů. Z tohoto důvodu také nebylo možno akceptovat výhrady stěžovatele z takto naznačené oblasti.
12. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. nezletilého Davida, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči částem výroků napadaného rozsudku okresního soudu, v nichž ten stanovil stěžovateli výživné pro nezletilého Davida ve výši 1.000 Kč měsíčně pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů, považuje Ústavní soud tuto rovněž za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito částmi výroků, což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Ústavní soud proto také v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
14. Součást napadaných rozsudků obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož k těmto výrokům stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud ani v tomto případě nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu