ECLI:CZ:US:2006:4.US.625.05
sp. zn. IV. ÚS 625/05
Usnesení
IV. ÚS 625/05
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Koutským, advokátem, AK Moskevská 12, 434 01 Most, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 8. 2005, č. j. 2 T 84/2005-374, usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 2T 84/2005-355, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 4 To 635/2005-382, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 To 689/205-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal kasace prvého v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Mostě s odůvodněním, že výkon vazby, jemuž byl podroben, je protizákonný a dochází jím k porušování jeho základních práv garantovaných článkem 5 odst. 4 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle petitu ústavní stížnosti měl Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit a přikázat Okresnímu soudu v Mostě znovu rozhodnout.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 2 T 84/2005, z něhož, jakož i z podané ústavní stížnosti a jejích doplňků, zjistil následující.
Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 26 Nt 162/2004, byl stěžovatel vzat do vazby podle ustanovení §67 písm. b), c) trestního řádu. Dne 10. 6. 2005 rozhodl tentýž soud v hlavním líčení usnesením č. j. 2 T 84/2005-355 o jeho ponechání ve vazbě podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Celé hlavní líčení bylo vedeno k objasnění trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, přičemž stěžovatel využil práva nevypovídat. Po výslechu jednotlivých svědků bylo hlavní líčení přerušeno, načež bylo vyhlášeno usnesení, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Po vynesení tohoto usnesení stěžovatel ihned podal stížnost do protokolu, kterou neodůvodnil. Dne 7. 7. 2005 prvostupňový soud předložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem spis spolu se stížností podanou dne 24. 5. 2005 a směřující proti usnesení ze dne 17. 5. 2005. Stížnostní soud spis obdržel dne 11. 7. 2005, o stížnosti rozhodl dne 20. 7. 2005 a spis Okresnímu soudu v Mostě vrátil dne 15. 8. 2005. Mezitím se stěžovatel seznámil s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, a dne 22. 7. 2005 podal u prvostupňového soudu žádost o propuštění z vazby s odkazem na zmiňovaný nález, tedy že se vazbě nalézá nezákonně, neboť nebyl před rozhodnutím soudu slyšen. Soud na stěžovatelovo podání nereagoval, a proto stěžovatel dne 18. 8. 2005 podal novou žádost. Obě stěžovatelovy žádosti Okresní soud v Mostě projednal při hlavním líčení proběhnuvším dne 23. 8. 2005, kde stěžovatel sice odmítl vypovídat ke své trestné činnosti, avšak ke svým žádostem se vyjádřil, načež je soud usnesením č. j. 2 T 84/2005-374 zamítl, neboť i nadále měl trvat důvod předstižné vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel tentýž den stížnost do protokolu, kterou odůvodnil dne 29. 8. 2005. Okresní soud v Mostě postoupil trestní spis soudu druhé instance dne 14. 9. 2005.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud se svou stížností, poněvadž byl přesvědčen, že může využít ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jelikož Okresní soud v Mostě rozhodoval o stěžovatelově první žádosti až dvaadvacátý pracovní den od jejího doručení a jelikož postoupil stěžovatelovu stížnost nejméně dvanáctý pracovní den, tvrdil stěžovatel, že mohl podat ústavní stížnost, aniž by vyčkal rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť ve věci docházelo ke značným průtahům a po celou dobu byl stěžovatel nezákonně omezen na osobní svobodě, ačkoli mu Listina zaručuje, že může být zbaven svobody pouze způsobem, který stanoví zákon, a přestože podle Úmluvy má právo na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody.
Mezitím Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem dne 21. 9. 2005 v neveřejném zasedání stěžovatelovou stížností napadené usnesení ze dne 23. 8. 2005 zrušil ve výroku, jímž nebyl přijat stěžovatelův písemný slib, který postrádal náležitosti požadované zákonem, a proto o něm nemělo být vůbec rozhodováno. S ohledem na toto zjištění Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele k případnému doplnění ústavní stížnosti. Dne 12. 10. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, jímž stěžovatel rozšířil petit ústavní stížnosti o usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 2T 84/2005-355, o ponechání stěžovatele ve vazbě a o nově vynesené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 4 To 635/2005-382.
Dne 9. 11. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen další doplněk ústavní stížnosti reagující na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 To 689/205-406, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost podaná do protokolu proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 2T 84/2005-355, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě; stěžovatel v řízení před stížnostním soudem předložil v písemné podobě své námitky.
Stěžovatel je přesvědčen, že usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 6. 2005, č. j. 2 T 84/2005-355, předcházel protiústavní procesní postup, v důsledku čehož byl nezákonně a protiústavně zbaven osobní svobody. Předmětné usnesení bylo sice vydáno v rámci hlavního líčení, avšak bylo o něm rozhodnuto senátem při krátkém přerušení běhu hlavního líčení, před kterým stěžovateli nebylo sděleno, že vůbec má být o jeho ponechání ve vazbě rozhodováno, a tudíž se k této otázce nemohl vyjádřit. Stěžovatel také v jednotlivých doplňcích ústavní stížnosti poukazoval na průtahy v řízení spočívající v tom, že soudy včas nepostupovaly spis s jeho stížnostmi a nerozhodovaly v příslušných lhůtách.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá nezákonnost své vazby s poukazem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 45/04 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb.), v němž bylo shledáno protiústavním rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě v neveřejném zasedání, tedy v nepřítomnosti obviněného a bez jeho slyšení. Ústavní soud svůj právní názor podpořil bohatou citací judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), jenž v případě osoby zbavené svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyžaduje konání slyšení, které představuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení. Obviněný má právo být slyšen jako procesní strana, a to nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale i v řízeních, ve kterých je přezkoumávána důvodnost dalšího omezení osobní svobody. Stejné požadavky je nutno vztáhnout i na pozdější fázi trestního řízení, kdy o ponechání obžalovaného ve vazbě rozhoduje soud prvního stupně v hlavním líčení, avšak současně je třeba upozornit, že z Listiny, Úmluvy ani z judikatury Evropského soudu nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních; z hlediska ochrany základních práv dostačuje, že trestní řád vytváří potřebné podmínky pro konání slyšení před nalézacím soudem, a to v pravidelných intervalech (srov. usnesení III. ÚS 499/05, publikováno na www.usoud.cz).
Forma úkonu, v jehož rámci soud provede slyšení obžalovaného, není podle Ústavního soudu významná, pokud je zajištěno, aby byl obžalovaný seznámen se všemi skutečnostmi vzešlými najevo v souvislosti s vazbou, a je mu umožněno se k nim vyjádřit, případně uvést další důležité skutečnosti. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl nalézací soud dne 10. 6. 2005 v hlavním líčení bezprostředně poté, co stěžovatel využil svého práva nevypovídat a soud vyslechl svědky v souvislosti s trestnou činností, která je stěžovateli kladena za vinu. Není pochyb o tom, že stěžovateli nelze vytýkat odepření výpovědi ke stíhané trestné činnosti, jelikož využil své ústavně zaručené právo (srov. článek 40 odst. 4 Listiny), pro jehož uplatňování mu nesmí být způsobena újma na jeho právech (srov. článek 3 odst. 3 Listiny), nicméně z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by stěžovateli byla upřena šance kdykoli během hlavního líčení dne 10. 6. 2005, a to i prostřednictvím obhájce, namítnout, že důvody vazby už u něj neexistují. Jestliže tak stěžovatel neučinil, nemůže ve své nečinnosti spatřovat pochybení soudu a vytýkat mu je. Je nutno uznat, že usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě mohlo být pro stěžovatele překvapivé, avšak Ústavní soud je přesvědčen, že nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Navíc následně v hlavním líčení dne 23. 8. 2005 byl stěžovatel k důvodům vazby vyslechnut a měl možnost tvrzenou protiústavnost vytknout cestou řádného opravného prostředku, čehož využil, když své písemně zpracované námitky předal při slyšení dne 24. 10. 2005 před Krajským soudem v Ústí nad Labem, který na tyto výtky reagoval ve svém rozhodnutí. Pokud i poté byly shledány důvody ponechat stěžovatele ve vazbě, pak závěry, k nimž krajský soud dospěl po slyšení stěžovatele, lze vztáhnout i na jeho předchozí rozhodování. Jestliže krajský soud již po slyšení stěžovatele dospěl k závěru, že důvody vazby trvají, znamená to, že tyto důvody byly dány v době přijetí nyní napadených rozhodnutí (srov. usnesení IV. ÚS 449/05, publikováno na www.usoud.cz).
Otázku lhůt, v nichž se má dít přezkum zákonnosti držení ve vazbě, řešil Evropský soud např. ve svém nedávném rozhodnutí Vejmola proti České republice (ze dne 25. 10. 2005, č. rozsudku 57246/00, §44 a §48), kde prohlásil, že garance opravného prostředku proti rozhodnutí o zbavení svobody zahrnuje právo obdržet v krátké lhůtě rozhodnutí o takovém opravném prostředku a právo na propuštění z vazby, jestliže byla shledána nezákonnou. Státy nejsou povinny zavést dvoustupňový systém rozhodování o zákonnosti vazby, nicméně jestliže jej už stát zavede, v zásadě musí osobám zbaveným svobody přiznat stejné záruky jak v řízení prvoinstančním, tak v řízení stížnostním; požadavek zachování krátké lhůty pro rozhodnutí mezi ně bezpochyby patří. Příliš dlouhá lhůta zbavuje podání osoby vzaté do vazby jakékoli právní účinnosti a představuje spíše odepření práva podat návrh na přezkum zákonnosti zbavení svobody.
Ústavní soud nepřehlédl, že soudy obou stupňů o stěžovatelových žádostech o propuštění z vazby a o stížnostech proti prvoinstančním usnesením rozhodovaly s velkou časovou prodlevou; zvláště markantní prodleva je u stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě podané stěžovatelem ústně do protokolu v závěru hlavního líčení dne 10. 6. 2005, a prodleva mezi podáním žádosti o propuštění z vazby doručené soudu dne 22. 7. 2005 a rozhodnutím o ní až dne 23. 8. 2005. Opomenutí stížnosti podané do protokolu dne 10. 6. 2005 mající za následek, že o ní bylo rozhodnuto po více než čtyřech měsících, zjevně neodpovídá požadavku rychlého rozhodování ve vazebních věcech a je pochybením Okresního soudu v Mostě. Pokud jde o stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby ze dne 22. 7. 2005, Ústavní soud uznává, že Okresní soud v Mostě o ní nemohl neprodleně rozhodnout, jelikož spis se nacházel u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který právě rozhodoval o stížnosti ze dne 24. 5. 2005, avšak podíl na této situaci má i prvostupňový soud, který tuto stížnost postoupil teprve dne 7. 7. 2005, tedy téměř měsíc po posledním jednání v rámci hlavního líčení. Těmito prodlevami bylo zasaženo do stěžovatelova práva zakotveného v článku 8 odst. 2 a 5 Listiny a v článku 5 odst. 4 Úmluvy, tedy do práva na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody. Argumentace krajského soudu (usnesení ze dne 24. 10. 2005), že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby se jedná o lhůtu pořádkovou, jejíž porušení není spojeno s žádnými důsledky, je z pohledu ústavněprávního naprosto nepřijatelná. Přesto Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit, protože se zjištěnými průtahy v řízení takový důsledek spojen není; v případě nerespektování procesních pravidel soudem je kasace rozhodnutí možná pouze tehdy, jestliže by postup soudu vykazoval chyby, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což není stěžovatelův případ. Ústavní soud rovněž nemohl porušení ústavně zaručeného práva konstatovat přímo ve výroku svého rozhodnutí, protože toto stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nežádal (srov. nález IV. ÚS 628/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, č. 128, s. 301).
Poněvadž Ústavní soud neshledal, že by k odnětí stěžovatelovy osobní svobody došlo protiústavním způsobem, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu