ECLI:CZ:US:2006:4.US.628.05
sp. zn. IV. ÚS 628/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. G., zastoupené JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Sdružení 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2005, č.j. 19 Co 164/2005-75, a rozsudku Obvodního sodu pro Prahu 3 ze dne 21.10.2004, č.j. 6 C 13/2004-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.9.2005 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni - Fakultní nemocnici Královské Vinohrady (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) částku 167 128,- Kč spolu s 5,5% p. a. úrokem z prodlení z této částky od 11.5.2002 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5000,- Kč, a uhradit žalobkyni náklady řízení.
Žalobkyni byl dne 14.7.1999 doručen platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10, č.j. 159061/99/010913/4210, kterým jí bylo uloženo poukázat na účet Finančního úřadu pro Prahu 10 částku 167 128,- Kč k zajištění daně za stěžovatelku dle §38e zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. Žalobkyně částku uhradila a následně vyzvala stěžovatelku (v řízení před obecnými soudy žalovanou), aby jí předmětné plnění vrátila. Stěžovatelka tak neučinila, a proto se žalobkyně obrátila na soud.
Stěžovatelka zaujala k věci právní názor, dle něhož není ve sporu pasivně legitimována. Tvrdila, že nepatří do žádné ze skupin osob, na něž se vztahuje povinnost k zajištění daně, a proto nebyl dán zákonný důvod k postupu Finančního úřadu pro Prahu 10. Dle názoru stěžovatelky se tedy jednalo o plnění bez právního důvodu ze strany žalobkyně vůči uvedenému finančnímu úřadu bez vztahu ke stěžovatelce. Obvodní soud pro Prahu 3 argumentaci stěžovatelky neuznal a rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Stěžovatelka podala odvolání k Městskému soudu v Praze, který rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 potvrdil. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že odvolací námitka stěžovatelky spočívající v tom, že žalobkyně plnila Finančnímu úřadu pro Prahu 10 bez právního důvodu, neboť neměla povinnost k zajištění daně stěžovatelky dle §38e zákona č. 586/1992 Sb., je nesprávná. Žalobkyně plnila na základě pravomocného a vykonatelného platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 10, tedy na základě správního rozhodnutí, ze kterého soud dle §135 odst. 2 o.s.ř. vychází. Dle odvolacího soudu správně dovodil soud prvního stupně, že u stěžovatelky došlo k bezdůvodnému obohacení dle ust. §454 občanského zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu opakuje, že zajištění daně požadoval Finanční úřad pro Prahu 10 po žalobkyni zcela nezákonně, a proto se jednalo o plnění na základě neplatného právního úkonu. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu se zákonem. Zaplacení "zálohy" ze strany žalobkyně bez právního důvodu považuje stěžovatelka za bezdůvodné obohacení Finančního úřadu pro Prahu 10, a proto je třeba, aby se tento vztah řešil pouze mezi těmito dvěma subjekty, aniž by byl jakkoliv spojován se stěžovatelkou.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 6 C 13/2004, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejní argument stěžovatelky spočívá v porušení jejího práva na vlastnictví uvedeného v čl.11 Listiny. Stěžovatelka však blíže nespecifikuje, které konkrétní ustanovení vlastnického práva zakotveného v odst. 1 až 5 čl. 11 Listiny mělo být porušeno. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka namítá porušení čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá Listiny :
"Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu."
Výše uvedené právo na vlastnictví zaručuje, že každý může být vlastníkem a nikdo ve svém vlastnictví nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům. Věta druhá zaručuje rovnost všech druhů vlastnictví bez upřednostňování některého z nich.
Majetkem jsou nesporně i finanční nároky vyplývající ze vztahu mezi dvěma fyzickými či právnickými osobami (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16.9.2003, stížnost č. 38993/97, ve věci Stockholms Försäkrings-Och Skadestlndsjeridik AB vs. Švédsko, www.echr.coe.int/echr). Tento finanční nárok musí být dostatečně určitý, aby mohl být vymáhán. V případě stěžovatelky jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění. Přiznáním tohoto plnění žalobkyni došlo ke zmenšení majetku stěžovatelky, a tím i do zásahu jejího práva na vlastnictví. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě jsou splněny výše uvedené postuláty tak, aby předmětem projednání mohlo být případné porušení práva na vlastnictví.
V daném případě se z ústavněprávního pohledu jedná o ochranu vlastnického práva stěžovatelky i vlastnického práva žalobkyně. Ze spisového materiálu (stěžovatelka to ani nepopírá) vyplývá, že bylo zasaženo do vlastnického práva žalobkyně tím, že musela na základě vykonatelného platebního výměru finančního úřadu plnit zajištění daně za stěžovatelku. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že ústavně zaručená základní práva a svobody se promítají do norem a institutů jednoduchého práva, a jinak tomu není ani v případě práva na vlastnictví (srov. např. III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.15, Nález č.98, str.170). Jedním z prostředků jeho ochrany je institut bezdůvodného obohacení zakotvený v ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně tohoto institutu využila a domáhala se plnění na stěžovatelce prostřednictvím žaloby k soudu.
Ústavní stížnost spočívá na polemice o správnosti soudní aplikace relevantních ustanovení občanského práva hmotného (upínajících se k úpravě institutu bezdůvodného obohacení), jakož i občanského práva procesního a práva finančního. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není instancí v systému soudnictví a nepřísluší mu aplikovat a vykládat normy jednoduchého práva. Ústavní soud není rozhodcem mezi právním názorem stěžovatelky a obecných soudů; taková role mu nepřísluší. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva či svobody.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem jako ultima ratio, ochránce ústavnosti, je zasahovat pouze v případě selhání všech ostatních mechanismů a prostředků ochrany základních práv a svobod. Ochrana ústavnosti a zákonnosti není úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž i úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je tak založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen i v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stávající občanskoprávní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva". To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem (srov. např. I. ÚS 40/98, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.13, Nález č.32, str.231; III. ÚS 326/97, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.9, Usnesení č.18, str.455). Jestliže stěžovatelka nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatelky, popřípadě jejího právního zástupce. Teprve využití všech zákonných prostředků, které jsou stěžovatelce k ochraně práv poskytnuty, zakládá oprávnění Ústavního soudu do řízení zasáhnout. V opačném případě by došlo k porušení principu subsidiarity zásahu Ústavního soudu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 se jasně podává, že žalobkyně poukázala částku určenou k zajištění daně stěžovatelky Finančnímu úřadu pro Prahu 10 dne 30.7.1999, přičemž stejně tak je zřejmé, že již nejpozději v tento den žalobkyně věděla, že poukázáním tohoto plnění zajišťuje daň ve prospěch žalované (stěžovatelky). Ze spisu dále vyplývá, že žaloba o zaplacení 167 128,- Kč s příslušenstvím byla žalobkyní k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podána až dne 3.6.2002. Dle ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala žalobkyni běžet nejpozději připsáním uvedené částky na účet finančního úřadu, k čemuž došlo vzápětí po příkazu z 30.7.1999. Žaloba byla tedy podána takřka rok po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Stěžovatelka, ač zastoupena advokátem a ač ji v tom nic nebránilo, promlčení nenamítla, přičemž je evidentní, že vznesením námitky promlčení by ochrany svého vlastnického práva (odvrácení tvrzeného protiústavního zásahu do něho) dosáhla velmi jednoduchou cestou. Volba prostředků obrany proti žalobě vůči stěžovatelce podané zajisté záležela pouze na ní, resp. na zástupci, jehož si zvolila. Pakliže však jednu z možných cest obrany nevyužila, nehájila svá práva všemi zákonnými prostředky. V souladu se shora uvedenou zásadou subsidiarity, jakož i prastarou právní poučkou "Vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt" ("Právo pomáhá bdělým, ne spícím"), je třeba ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout.
Stěžovatelka upozorňuje na obecnou možnost zneužití práva tím, že finanční úřad předepíše daňovému poplatníkovi daň ve výši, se kterou poplatník nesouhlasí, finanční úřad pak získá zálohu na daň od jiného subjektu na základě správního rozhodnutí, ze kterého soud dle §135 odst. 2 o.s.ř. vychází, a tak musí poplatník zaplatit daň, aniž by měl nějakou možnost obrany. Ústavní soud uznává, že by tento postup mohl v konkrétních případech dosáhnout ústavněprávní relevance, nicméně v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn zkoumat ústavněprávně konformní postup orgánů veřejné moci pouze v souvislosti s určitým případem, tedy pouze na základě řízení o konkrétní ústavní stížnosti, v němž zkoumá porušení základních práv a svobod stěžovatele; Ústavní soud tak není oprávněn v souvislosti s případem stěžovatelky chránit základní práva a svobody pro futuro. Vzhledem k již uvedenému se Ústavní soud z tohoto pohledu ústavní stížností zabývat nemohl. Ústavní soud je navíc přesvědčen, že zmiňované ustanovení §135 o.s.ř. lze interpretovat ústavně konformním způsobem, a proto ani nepovažuje za nutný postup dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu