ECLI:CZ:US:2006:4.US.632.06
sp. zn. IV. ÚS 632/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) Mgr. T. P., 2) A. P., 3) T. P., zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, č. j. 21 Co 201/2006-430, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 50 P 20/2005-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 2. 2006, č. j. 50 P 20/2005-350, bylo určeno, že se nezletilé děti stěžovatele Mgr. T. P., A. P.a T.P., svěřují do výchovy matky - M. P. (výrok I.). Otec je povinen přispívat na výživu nezletilé A. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého T. částkou 4 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 14. 8. 2004 (výrok II.), přičemž bylo shledáno, že za období od 14. 8. 2004 do 28. 2. 2006 dlužné výživné nevzniklo (výrok III.). Stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou A. a nezletilým T. každý sudý týden v roce od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod., každý kalendářní rok od 25. 12. od 10:00 hod. do 30. 12. toho kterého roku do 18:00 hod. a 14 dnů v době hlavních letních prázdnin (výrok IV.). Otec převezme a odevzdá nezletilou A. a nezletilého T. v místě bydliště matky (výrok V.), přičemž matka je povinna děti na styk připravit a otci umožnit (výrok VI.). Obvodní soud dále konstatoval, že tato úprava poměrů platí i pro dobu po rozvodu manželství (výrok VII.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII., IX., a X.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, č. j. 21 Co 201/2006-430, ve výrocích I., II. a V. až X. potvrdil a ve výrocích III. a IV. změnil tak, že v období od 14. 8. 2004 do 31. 5. 2006 činí dluh na výživném pro nezletilou A. 3 000 Kč a pro nezletilého T. 1 500 Kč a že otec je oprávněn se v době hlavních letních prázdnin s dětmi stýkat po dobu tří týdnů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí, tedy omezením styku obou nezletilých dětí s otcem a zamezením možnosti spolurozhodování otce o vzdělávacích a zájmových aktivitách nezletilých, bylo porušeno ústavně zaručené právo nezletilé A. a nezletilého T. na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž ústavně zaručené právo stěžovatele na výchovu svých dětí, vyplývající taktéž z čl. 32 odst. 4 Listiny. Dále dle názoru stěžovatele došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel byl přesvědčen, že rozsah styku s nezletilými, jak byl určen obecnými soudy, je nedostatečný, neboť mu neumožňuje děti vychovávat, předávat jim své morální standardy, názory a víru v Boha. Jeho rodičovská práva a rodičovská odpovědnost byla fakticky omezena na placení výživného bez možnosti v životě dětí cokoliv ovlivnit. Stěžovatel je oprávněn se s dětmi stýkat pouze čtyři dny v měsíci, prakticky však ještě méně, neboť obě děti jsou alergici a mají zvýšenou nemocnost, přičemž jsou-li děti nemocné, styk se neuskuteční. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba rodiče jsou rovnocenní vychovatelé, otec má pro styk vhodné materiální podmínky, proto soud upravil rozsah styku s oběma nezletilými v souladu s konstantní judikaturou. Stěžovatel ve svém odvolání ve vztahu ke stanovené frekvenci styku s nezletilými uvedl, že tuto judikaturu je třeba vykládat ve světle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 554/04, II. ÚS 363/03 a IV. ÚS 695/2000, což ovšem nebylo městským soudem reflektováno. Stěžovatel dále na jednání konaném dne 13. 6. 2006 předložil dokument nazvaný "Návrhy úpravy péče a styku", v němž byly rozpracovány možné alternativy péče o děti. Poté, co při jednání mezi stěžovatelem a matkou nezletilých stran těchto návrhů nebylo dosaženo shody, se již odvolací soud tímto dokumentem vůbec nezabýval. Stěžovatel se rovněž v řízení před odvolacím soudem dožadoval, aby mohl mít děti ve své péči polovinu letních prázdnin, s čímž matka souhlasila. Přestože obecné soudy zdůrazňovaly význam dohody rodičů, v tomto případě ji zcela nepochopitelně nerespektovaly, neboť otci přiznaly právo na styk v době letních prázdnin pouze v rozsahu tří týdnů. Zcela zásadně pak stěžovatel odmítl názor městského soudu, že "za stávající situace nelze styk s otcem upravit šíře, než jako styk víkendový, jednou za 14 dní, když během týdne tento styk vzhledem ke vzdálenosti otcova bydliště od bydliště dětí nepřichází v úvahu". Bydliště stěžovatele je od bydliště dětí vzdáleno přibližně 150 kilometrů, "hodinové" styky by tedy skutečně nebyly možné. Nicméně obecné soudy měli možnost absenci styku s otcem v pracovních dnech kompenzovat širším stykem v době letních prázdnin, podzimních prázdnin, vánočních prázdnin, pololetních prázdnin, jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, v době státních svátků a ostatních dnů volna, případně střídáním víkendů stylem jeden víkend s matkou a dva s otcem, přesto tak neučinili. Tím porušili ústavně zaručená práva stěžovatele i jeho nezletilých dětí, stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky, za nichž je možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí. Shledal přitom, že ústavní stížnost podal Mgr. T. P. svým jménem, a dále jako zákonný zástupce i jménem svých nezletilých dětí. S ohledem na možný střet zájmů mezi stěžovatelem a nezletilými však stěžovatel nemůže v projednávané věci jednat jejich jménem a bylo by třeba za tímto účelem nezletilým ustanovit kolizního opatrovníka. S ohledem na níže uvedené závěry, k nimž Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí dospěl, nepovažoval Ústavní soud takový postup za nutný.
Nutno rovněž podotknout, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušit napadená rozhodnutí jako celek (en bloc), námitky obsažené v ústavní stížnosti se vztahovaly pouze k výrokům, jimiž byl stanoven rozsah styku stěžovatele s nezletilými (výrok III. rozsudku městského soudu ze dne 13. 6. 2006, č. j. 21 Co 201/2006-430, a výrok IV. rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 2. 2006, č. j. 50 P 20/2005-350). Nadto některé výroky rozsudku obvodního soudu nebyly způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť byly odvolacím soudem změněny (výrok III. rozsudku obvodního soudu) nebo jsou pro stěžovatele příznivé (výrok IX. rozsudku obvodního soudu), což by zakládalo nepřípustnost ústavní stížnosti, resp. ústavní stížnost by ve vztahu k nim byla podána osobou zjevně neoprávněnou. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel dle odůvodnění ústavní stížnosti tyto výroky zjevně neměl v úmyslu napadnout, omezil se Ústavní soud ve svém přezkumu bez dalšího pouze na výroky způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala, s výhradou výše uvedenou, veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno napadená rozhodnutí přezkoumat z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud tak učinil, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, bylo-li by neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořilo přesvědčení stěžovatele, že není-li s ohledem na místo výkonu práce možné, aby se s dětmi stýkal v pracovních dnech, měla by být tato skutečnost kompenzována vyšší frekvencí styku o prázdninách, o víkendech a ve dnech pracovního volna. Ústavní soud ve vztahu k těmto námitkám konstatuje, že jakkoliv je pochopitelné, že si stěžovatel přeje se svými dětmi trávit co nejvíce času, nelze předmětnou úpravu styku s nezletilými považovat za zásah do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. Toto ustanovení zní: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona." Je zřejmé, že v případě, kdy bylo dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, přičemž druhý rodič má bydliště ve značné vzdálenosti od bydliště dětí, není dost dobře možné, aby se rodiče na výchově dítěte podíleli stejným dílem, byť bylo v řízení před obecnými soudy zjištěno, že oba mají k výchově dětí dobré předpoklady. Není tedy zásahem do ústavně zaručeného práva na výchovu dětí, jestliže existuje jistá disproporce mezi časem, který dítě tráví s rodičem, jemuž bylo svěřeno do výchovy, a časem, který má vyhrazen druhý rodič. Ústavní soud připomíná, že s ohledem na znění čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Nepochybně přitom není v zájmu dítěte vytvořit nerovnovážný stav, kdy dítě bude s jedním z rodičů sdílet všední starosti, zatímco s druhým bude trávit převážnou část svého volného času. Model uspořádání vztahů, který zvolily obecné soudy, vychází z předpokladu, že je třeba jak dítěti, tak i rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, poskytnout dostatečný prostor pro společné aktivity i mimo pracovní dny a není proto žádoucí kompenzovat svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů podstatným zvýšením podílu volného času tráveného s druhým rodičem. Odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 554/04, není případný, neboť byl přijat za odlišných skutkových okolností, než vykazuje projednávaná věc. Ve věci sp. zn. II. ÚS 554/04 obecné soudy odmítly zohlednit, že otec má nepravidelnou pracovní dobu, a přizpůsobit této skutečnosti úpravu styku, přestože tak mohly bez obtíží učinit. Naopak, považovaly tuto skutečnost za projev nezájmu otce o výchovu dětí a zcela tak rezignovaly na ochranu práv vyplývajících z čl. 32 odst. 4 Listiny. V projednávaném případě však obecné soudy s ohledem na bydliště otce nemohly upravit styk jinak než jako víkendový, přičemž kompenzace způsobem, jenž navrhoval stěžovatel, by nebyla, jak již bylo vysvětleno výše, žádoucí. Ústavní soud připomíná, že není porušením čl. 36 Listiny, jestliže obecné soudy dospěly k závěrům, s nimiž stěžovatel subjektivně nesouhlasí. Pokud jde o rozsah styku stěžovatele s dětmi o letních prázdninách, je-li to skutečně vůle obou rodičů, nic jim nebrání, aby prostřednictvím vzájemné dohody styk otce s dětmi rozšířili. Pakliže stěžovatel namítal porušení čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, nutno podotknout, že to byli především rodiče, kteří svým odloučením zapříčinili rozdělení rodiny, jehož důsledkem je i nemožnost nepřetržitého styku s dětmi. V důsledku této skutečnosti je jistě předávání morálních hodnot dětem stěžovateli do určité míry ztíženo, nicméně v žádném případě nelze hovořit o negaci tohoto práva, jak uvádí stěžovatel. Z těchto důvodů nepovažoval Ústavní soud námitky stěžovatele vůči výroku III. rozsudku městského soudu a výroku IV. obvodního soudu za opodstatněné.
Ústavní soud přezkoumal rovněž ostatní výroky napadených rozhodnutí, nicméně neshledal nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv. Stěžovatel ostatně v tomto ohledu nic nenamítal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu