ECLI:CZ:US:2006:4.US.634.05
sp. zn. IV. ÚS 634/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem, AK Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 25 Co 229/2005-59, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 26. 11. 2004, č. j. 7 C 134/2003-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tím, že jejich postupem bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod vyplývajících z článku 2 odst. 2 a 3, článku 3 odst. 3, článku 4 odst. 1, 2 , 3 a 4, článku 15 odst. 1, článku 36 odst. 1 a 2 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, zjistil Ústavní soud následující.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 9. 2001, č. j. 25 C 99/2001-27, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 3.000,- Kč, přičemž stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze usnesením odmítl. O žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelem - dle odůvodnění rozhodnutí - dne 20. 1. 2003 a směřující proti Ministerstvu vnitra Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2004, č. j. 7 C 134/2003-49, tak, že řízení zastavil, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že řízení o zmatečnost nezahajoval a tedy dané řízení neexistuje. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2005, č. j. 25 Co 229/2005-59, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel uvádí, že podal žalobu pro zmatečnost v řízení o pořádkové pokutě, přičemž pasivně legitimovaným byla Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 5 a nikoli Ministerstvo vnitra, jak je uváděno v napadených usneseních. Žádné řízení, kde by protistranou bylo Ministerstvo vnitra, stěžovatel nezahajoval, a proto není možné v takovém neexistujícím řízení stěžovateli ukládat jakoukoli povinnost nebo z něho vyvozovat jakékoli důsledky. Stěžovatel proto považuje všechna rozhodnutí vydaná v tomto řízení za rozhodnutí de iure "v jiném řízení", neboť jiná specifikace protistrany zadává mj. i odlišnost řízení. Naproti tomu v řízení, které stěžovatel skutečně zahájil, nebyl dosud učiněn žádný úkon. I kdyby byla otázka pasivní legitimace zodpovězena v souladu s názorem obecných soudů, tyto pochybily při posuzování otázky, zda je stěžovatel osobou, která má nárok na právní pomoc. Oba soudy posuzovaly otázku zjevné bezdůvodnosti žaloby, ačkoli se jedná o řešení otázky, kterou měl řešit soud dovolací.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížnost vždy posuzuje z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny (srov. např. nález II. ÚS 199/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, č. 195, s. 561). Je proto nezbytné náležitě specifikovat, která ústavně zaručená lidská práva a svobody stěžovatele byla porušena a jakým způsobem se tak stalo. Stěžovatel sice vylíčil průběh řízení, avšak toliko odkázal na ustanovení Listiny, která dle jeho názoru byla porušena, a neuvedl, jaký negativní dopad do jeho práv měla mít napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud nepovažoval za nutné ověřovat, zda skutkové okolnosti případu odpovídají stěžovatelovu popisu, či naopak zjištění soudů, protože i v případě, že by stěžovatelova verze byla pravdivá, nebylo by důvodu ústavní stížnosti vyhovět. Zastavením řízení, o němž sám stěžovatel tvrdí, že neexistuje, neboť jej nezahájil, evidentně nemohla být stěžovateli způsobena žádná újma na jeho ústavně zaručených lidských právech a svobodách. Stěžovateli rovněž nebyla uložena žádná povinnost ani nebyl zmenšen jeho majetek např. uložením povinnosti nahradit náklady řízení protistraně. Otázkou upření práva na soudní přezkum správního rozhodnutí podle článku 36 odst. 2 Listiny a zásahu do svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání ve smyslu článku 15 odst. 1 Listiny se Ústavní soud nezabýval, neboť z ústavní stížnosti ani z přiložených dokumentů není patrno, jakým způsobem mělo k tvrzenému protiústavnímu zásahu dojít. Ústavní soud není ani oprávněn hodnotit, zda stěžovateli bylo upřeno právo na právní pomoc, poněvadž je vázán petitem ústavní stížnosti, kdy stěžovatel příslušná rozhodnutí týkající se údajného odepření právní pomoci nenapadá.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelových ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu