ECLI:CZ:US:2006:4.US.643.06
sp. zn. IV. ÚS 643/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Z. B. a 2) J. Ch., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Trnkou, advokátem, Advokátní kancelář v Pelhřimově, Příkopy 25, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 13.10.2005, č.j. 15 Co 602/2005-118, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27.5.2005, č.j. 3 C 12/2004-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.10.2006 se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody plynoucí z čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem nalézacího soudu potvrzeným odvolacím soudem spočívajícím v tom, že vyloučení účastníka sdružení Ing. J. B. podle ustanovení §838 odst. 2 o.z. je neplatné. Obecné soudy dospěly k závěru, že důvody pro vyloučení účastníka ze sdružení, obsažené v listině sepsané formou notářského zápisu ze dne 16.5.2005, nejsou dostatečně skutkově vymezeny a konkretizovány, a že tedy jde dle ustanovení §37 odst. 1 o.z. o právní úkon pro neurčitost absolutně neplatný. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že ve smlouvě ani v zákoně není stanoveno, že by důvody vyloučení ze sdružení musely být součástí usnesení, kterým se toto vyloučení provádí. Dle názoru stěžovatelů bylo tak fakticky vyžadováno splnění povinnosti, kterou jim žádné zákonné ustanovení neukládá.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelů.
Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, v daném případě ustanovení §838 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §37 odst. 1 o.z.; k tomuto přezkumu může přistoupit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, "...základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. pro přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Sb.n.u., sv. 17, str. 235).
Stěžovatelé namítli porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto pohledu jde především o to, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je výsledkem řádného procesu, byť pro stěžovatele nepříznivým, tedy procesu, který jako celek nevybočil z ústavněprávních mezí. Ústavní soud v tomto směru nezjistil, že by se stěžovatelům procesu šetřícího jejich ústavní hmotná či procesní práva nedostalo. Stěžovatelům nikterak nebylo bráněno předložit jejich věc soudu spolu s argumentací a návrhy důkazů v rozsahu, v němž to považovali za nezbytné. Závěry obecných soudů byly v potřebném rozsahu odůvodněny, řízení před nimi probíhající nevykazovalo vady v rovině porušení ústavních kautel a ani výroky napadených soudních rozhodnutí nelze považovat za extrémně vybočující z principů spravedlnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu