ECLI:CZ:US:2006:4.US.653.06
sp. zn. IV. ÚS 653/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 182/2006, ze dne 27. 4. 2006, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích, č. j. 4 T 104/2005-64, ze dne 16. 3. 2006, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl opatřením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 2. 2006, č. j. 4 T 104/2005-58, ustanoven obhájcem obviněnému Imrichu Krokovi, trestně stíhanému pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. z. Uvedené opatření Okresního soudu v Pardubicích mu bylo doručeno dne 10. 2. 2006 spolu s obžalobou a usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 2. 2006, jímž bylo trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno. Podle §172 tr. ř. může obviněný proti tomuto usnesení podat stížnost, jež má odkladný účinek, a v trestním stíhání se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. S ohledem na uvedené skutečnosti, kdy obviněný trestnou činnost kladenou mu za vinu popíral, prostudoval stěžovatel prostřednictvím svého koncipienta příslušný spisový materiál pořízením kopie spisu digitálním fotoaparátem, což trvalo 15 minut a ve studiu dále pokračoval v sídle své kanceláře, tak jak to běžně provádí. Na základě prostudování spisu odeslal stěžovatel ještě téhož dne obviněnému písemný dopis o stavu věci. Zmíněné usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci dne 14. 2. 2006.
Usnesením Okresního soudu v Pardubicích, č. j. 4 T 104/2005-64, ze dne 16. 3. 2006, byla stěžovateli stanovena odměna za zastupování ve výši 900,- Kč,- a náhrada hotových výdajů ve výši 75,- Kč a k tomu 19% DPH. Odměna za další úkon ve stejné výši však stěžovateli nebyla přiznána, neboť se soudu úkon "studium spisu" jevil jako nadbytečný, když trestní stíhání obviněného bylo dne 1. 2. 2006 zastaveno. Stěžovatelovu stížnost pak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením, sp. zn. 13 To 182/2006, ze dne 27. 4. 2006, zamítl s odůvodněním, že v situaci, kdy po podání obžaloby nebylo nařízeno hlavní líčení, nebylo prováděno žádné dokazování a záhy po podání obžaloby bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, přičemž toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno zároveň s opatřením o ustanovení obhájce. Muselo mu tedy být zřejmé, v jakém stádiu se řízení nachází, a samotné prostudování spisu trvalo pak pouhých 15 minut a svým rozsahem se nepřiblížilo charakteru jiných úkonů. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), neboť soudy vyložily a aplikovaly právní předpis v rozporu s jeho smyslem a v rozporu se smyslem práva na obhajobu. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele, ustanoveného jako obhájce v rámci nutné obhajoby, s přiznáním odměny soudem pouze za jeden úkon právní služby, a to za převzetí obhajoby. Podle stěžovatelova názoru okresní soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), kdy nepřiznáním odměny za další úkon právní služby bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR).
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není jednou z instancí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. To se vztahuje i k posouzení otázky, zda použití advokátního tarifu v dané konkrétní právní věci bylo z hlediska přiznání odměny i za druhý právní úkon přiměřené či nikoliv. Takové posouzení nenáleží do pravomoci Ústavního soudu, jenž není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které v souvislosti s nepřiznáním části odměny za jím poskytnuté právní služby uplatňoval již ve stížnosti podané proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích. Krajský soud v Hradci Králové se jako soud stížnostní těmito jeho námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí o stížnosti podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim, když se znalostí konkrétních okolností posuzovaného případu shledal, že prostudování spisu, byť bylo pro řádný výkon poskytované právní pomoci nezbytným úkonem, se svým časovým rozsahem nepřiblížilo charakteru jiných úkonů právní pomoci. Stížnostní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, opřel svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského soudního řádu a advokátního tarifu a své právní závěry řádně odůvodnil. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavně právního pohledu vytýkat.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR v souvislosti s nepřiznáním mu odměny za jeden úkon právní služby obecnými soudy, pak Ústavní soud poznamenává, že s ohledem na systematické zařazení uvedených článků v Listině a Ústavě ČR mezi základní a obecná ustanovení je zřejmé, že jde o zákonná ustanovení, jež garantují základní principy činnosti státní moci. Představují tedy obecné ústavní kautely a samy o sobě tak nevyjadřují ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat, aniž by byl současně konkrétně namítán zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu