ECLI:CZ:US:2006:4.US.654.05.1
sp. zn. IV. ÚS 654/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., právně zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Hradební 35, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2005, č.j. 30 Cdo 1871/2004-121, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2002, č.j. 5 Co 2876/2002-88 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2002, č.j. D 232/2000-75, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Účastníkům řízení jsou napadená rozhodnutí známá a shodně i průběh řízení před obecnými soudy. Vzhledem k tomu na tyto okolnosti Ústavní soud pouze odkazuje.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti uvedla, že se cítí se povolána k podání ústavní stížnosti, neboť dědictví se týkalo zejména bytu v němž bydlí déle něž 20 let, hradí náklady spojené s jeho užíváním, a dále má v úmyslu předejít hrozícímu sporu o dědictví mezi dětmi svého manžela, neboť napadená rozhodnutí budou mít vliv i na právo na užívání předmětného bytu a na rozhodování o něm.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy tak nedostály své povinnosti rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu, nehodnotily řádně důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, když z rozhodnutí není patrné, na základě čeho soudy dospěly ke svým závěrům. K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 278/96. Tím došlo i k narušení ochrany vlastnického práva a ustanovením §§700, 706 a 707 občanského zákoníku.
Soudy měly podle jejího názoru postupovat v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého nesmí být výkon práv v rozporu s dobrými mravy a nemá zasahovat do práv a zájmů jiných osob. Proto stěžovatelka považuje řešení, ke kterému dospěly obecné soudy za protiústavní, když chrání vlastnické právo dětí zůstavitele z předchozího manželství a nerespektují jeho závěť, kterou odkázal předmětný byt své nejmladší dceři, dceři stěžovatelky. Z popsaných důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále, že rozhodnutím nedošlo k porušení práv stěžovatelky na její soudní a jinou ochranu.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Zůstavitel nabyl předmětný byt před uzavřením manželství, a právo společného nájmu stěžovatelky zaniklo smrtí zůstavitele. Soudy v řízení postupovaly podle kogentních ustanovení občanského zákoníku upravujícími dědictví a v souladu s ustálenou judikaturou. Závětní dědička nebyla schopna ani ochotna práva dalších neopominutelných dědiců vypořádat finančně, a za této situace neměl soud jinou možnost, než potvrdit nabytí dědictví těm, u nichž bylo prokázáno. Pro ochranu užívání bytu stěžovatelkou by analogicky platila ustanovení §§713 a 714 občanského zákoníku. Krajský soud považuje za nedůvodnou námitku, podle které bylo rozhodnuto, že členský podíl přechází na více dědiců. Ve zbytku pak účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud postoupil vyjádření účastníků stěžovatelce, ta však na ně nereagovala.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, vedeného pod sp. zn. D 232/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že zůstavitel pořídil závěť, kterou ustanovil jedinou dědičkou družstevního bytu svoji nejmladší dceru s tím, že ohledně ostatního majetku budou dědit dědicové ze zákona. V rámci dědického řízení však nebyl shledán téměř jiný majetek zůstavitele než jeho práva k družstevnímu bytu. Vzhledem k tomu, že v řízení o dědictví nedošlo k dohodě dědiců, potvrdil soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno.
Takovým rozhodnutím, proti němuž stěžovatelka podala řádný i mimořádný opravný prostředek, jsou usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, vydané ve smyslu ust. §175 o/odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, které se v souladu se zákonem opírá o pravomocné rozhodnutí o obecné ceně majetku zůstavitele, výši zůstavitelových dluhů a čisté hodnotě dědictví, jímž byla stanovena také obecná hodnota dědictví členského podílu v bytovém družstvu (§175 o občanského soudního řádu).
Důvody, které vedly k vydání napadených rozhodnutí, shrnul v odůvodnění rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že do aktiv dědictví nepatří členství zůstavitele v družstvu, ale pouze práva a povinnosti zůstavitele v družstvu. Tím se zcela jednoznačně vypořádal s námitkami, které stěžovatelka předkládala ve svých podáních, včetně ústavní stížnosti. Shodně své závěry odůvodnily i soud nalézací a odvolací, který tyto závěry zmínil i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému účast na řízení které bude probíhat podle předem stanovených pravidel, v souladu s příslušnými procesními předpisy. Tvrzené zkrácení stěžovatelky v jejich právech tím, že soudy rozhodly způsobem, s nímž ona nesouhlasí proto neobstojí. Rozhodnutí soudů byla řádně odůvodněna, je patrné o jaká zákonná ustanovení se soudy opřely a k jakým závěrům dospěly. Ústavní soud proto neshledal, že by řízení před obecnými soudy ve věci samé bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Právo na ochranu vlastnického práva všech vlastníků a záruka dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny), bylo v řízení zachováno a to vůči všem jeho účastníkům. Soudy vzaly v úvahu závěť zůstavitele ve vztahu k celému dědictví a vydaly rozhodnutí z nichž není patrné, že by došlo ke zkrácení stěžovatelky, resp. její dcery v některém ze zmíněných základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu