ECLI:CZ:US:2006:4.US.664.06
sp. zn. IV. ÚS 664/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. prosince 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Pekárenská 12, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 KZV 20/2004-487 ze dne 28. 6. 2006 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 376/2006 ze dne 24. 8. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, bylo proti stěžovateli sdělením obvinění zahájeno dne 14. 4. 2004 trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním v rozhodnutí státního zástupce popsaným. Do vazby byl stěžovatel vzat rozhodnutím soudce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3560/2006 dne 3. 4. 2006 z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a) tr. řádu, neboť se zdržoval v průběhu zahájení trestního stíhání minimálně od poloviny roku 2004 do 5. 1. 2006 v Libérii. Zadržen byl na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu dne 5. 1. 2006 na letišti v Belgii při letu z Libérie do ČR a do České republiky byl vydán dne 3. 4. 2006. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, jíž odvolacím soudem nebylo vyhověno, stejně tak nebylo vyhověno soudem I. a II. stupně jeho žádosti o propuštění z vazby. Následně ústavní stížností napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě podle §71 odst. 3 tr. řádu. Jak je patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, státní zástupkyně, s ohledem na to, že doba trvání vazby v přípravném řízení měla dosáhnout 3 měsíců, přezkoumala důvody vazby a konstatovala, že nadále trvají. Vycházela ze skutečnosti, že stěžovatel se nezdržoval na území ČR, přestože věděl, že je trestně stíhán, a po dobu minimálně 1,5 roku se zdržoval v Monrovii u rodinných příslušníků své manželky, kdy orgánům činným v trestním řízení uvedl, že se jedná o dovolenou, na níž měl zajišťovat podnikatelské aktivity. Vzhledem k tomu, že délka trvání dovolené se jevila nepřiměřeně dlouhá a bylo třeba, aby se stěžovatel osobně účastnil úkonů v trestním řízení, zejména za situace, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro další skutky téhož trestného činu ve formě přípravy, byl k návrhu státní zástupkyně vydán mezinárodní zatykač, na základě něhož po určitém časovém období a provedení vydávacího řízení došlo k jeho zdržení belgickou policií a předání do České republiky. I když státní zástupkyně v usnesení připustila, že "vyjádření o dobrovolném návratu obviněného D. K. je reálné", uzavřela, že za uvedených okolností orgány činné v trestním řízení nemají žádnou jistotu, že pokud stěžovatel bude propuštěn "opětovně z vazby na svobodu, jak se tomu již jednou stalo, kdy se nejednalo o propuštění z vazby, ale pouze o propuštění ze zadržení", že se stěžovatel opětovně nebude vyhýbat trestnímu stíhání a svojí nepřítomností toto mařit.
Stížnost proti uvedenému usnesení státní zástupkyně byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, po slyšení stěžovatele, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, když podle jmenovaného soudu vazební důvod ve smyslu ust. §67 písm. a) tr. řádu zcela jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, že když byl stěžovatel v roce 2004 propuštěn ze zadržení a nebyla na něj uvalena vazba, prokazatelně před trestním stíháním uprchl do ciziny a, pokud se po 2 letech vrátil, atˇ z jakýchkoliv důvodů, je zřejmé, že snaha trestnímu stíhání se vyhnout zde je a nebezpečí, že by tak učinil znovu, skutečně hrozí.
Stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy - s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž základním aspektem práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami - spatřuje v podstatě v tom, že bylo rozhodováno na základě argumentů pouze jedné strany a ani přes jeho výslovnou výzvu nebyly odstraněny rozpory v tvrzení obou stran. Tím, že se soudy opakovaně nijak nezabývají jeho argumentací a zcela jednostranně hodnotí jen argumenty státní zástupkyně - což, jak uvádí, je zřejmé z porovnání jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu - je de facto zbaven možnosti účinné obrany před soudem, v čemž spatřuje porušení práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu i porušení práva rovnosti účastníků řízení (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny). Jak dodává, narušení nestrannosti soudu si vysvětluje mediálním tlakem a tendenčním hodnocením kauzy, kdy z jeho pohledu tak soud podmínky vazby nehodnotí po věcné a objektivní stránce, ale zejména s ohledem na mediální obraz v očích veřejnosti. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem dosud ve věci rozhodujících orgánů a jejich závěrem o tom, že v jeho případě jsou naplněny vazební důvody. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku.
Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ust. §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.
Při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu třeba chápat "pouze" jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Třeba také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, dospěli k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat zcela jednoznačně způsobem předvídaným v ustanovení §67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení §67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení §67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.
Posuzováno z uvedených hledisek, napadená rozhodnutí obstojí. Z rozhodnutí státní zástupkyně je patrno, že tato brala v úvahu fakt, který stěžovatel zdůrazňuje, totiž fakt jeho dobrovolného návratu do ČR, nicméně s odkazem na jeho dřívější jednání, odjezd do Libérie po propuštění ze zadržení a setrvání tam delší dobu, nevyloučila obavu, že stěžovatel by tak učinil znovu. Obdobně uvažoval i krajský soud. Stěžovateli sice nutno přisvědčit v tom, že ze srovnání důvodů jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě s napadeným usnesením krajského soudu je patrno, že krajský soud se ve velmi stručném odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí nevypořádal s jednotlivými, stěžovatelem uváděnými stížnostními body (v nichž tento vysvětloval důvody odjezdu do Libérie svými podnikatelskými záměry, které, dle jeho tvrzení, na rozdíl od České republiky, mu tam měly být - po odvolání embarga na obchod se dřevem - umožněny a zejména zdůrazňoval dobrovolnost svého návratu, kterou nyní Ústavnímu soudu dokládá sdělením státní zástupkyně krajského státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2005 a svou letenkou do Prahy, která je v dispozici orgánů činných v trestním řízení), nicméně je nepochybně bral v úvahu a vyhodnotil je, když ve vztahu k nim souhrnně uvedl, s důrazem na dřívější dvouletý pobyt stěžovatele v Libérii po jeho propuštění ze zadržení, z něhož dovodil reálnou hrozbu, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu stíhání, že tyto argumenty nejsou na místě a všechny další úvahy a polemiky na toto téma jsou zcela mimo rámec věci.
Po posouzení daného případu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tak jak byly v odůvodnění napadených usnesení - poté, co byly vyhodnoceny všechny okolnosti dané vazební věci, včetně těch na něž opakovaně poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti - sice stručně, nicméně ještě dostatečným způsobem, uvedeny, použití aplikovaných ustanovení trestního řádu opodstatňují. Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci, s přihlédnutím k dané fázi řízení, došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek tvrzené porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006