ECLI:CZ:US:2006:4.US.668.06
sp. zn. IV. ÚS 668/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného v právní věci Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Štefánkova 34, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. dubna 2005, sp. zn. 40 C 57/98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 15 Co 480/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Karviné, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 79.690,- Kč s přísl. a nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení ve výši 1.173,70 Kč. Tamtéž uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen vyhovující výrok nalézacího soudu a změněn výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů předcházejícího řízení 1.658,20 Kč a byla zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 16.610,- Kč, a to vše do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zvýhodňovaly žalobkyni, jež je senátorkou a byla starostkou v Ostravě - Mariánských Horách. Stěžovatelka svoje tvrzení nikterak neodůvodnila, když tvrdila, že žalobkyně ovlivnila nezávislost řízení před obecnými soudy svým postavením a tím byla narušena rovnost účastníků řízení a důsledkem toho bylo, že soudy změnily svoje původní rozhodnutí.
Dále stěžovatelka mimo jiné v obecné rovině namítala, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a ohledně nichž jim byly nabídnuty důkazy, což vyhodnotila jako "tzv. opomenuté důkazy". Obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi důkazy a nezkoumaly, že dané místo bylo ohroženo přírodními živly a v důsledku povodňové situace nastala nemožnost plnění. Obecné soudy nevzaly v úvahu důvody, které stěžovatelku zprošťovaly sjednané povinnosti.
Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho, a to téměř 9 let. Po tuto dobu probíhala tři odvolací řízení, ve kterých soudy měnily bezdůvodně svá rozhodnutí. Stěžovatelka uvedla, že celou dobu žila v nejistotě, zda jí bude či nebude uložena povinnost platit žalovanou částku s úroky z prodlení, která vznikla v souvislosti s její podnikatelskou činností, a to z titulu zrušení objednávky rekreačního pobytu pro skupiny klientů v rekreačním zařízení žalobkyně.
Stěžovatelka tvrdila, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo garantované čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
V daném případě se jednalo o sporné řízení o zaplacení částky 156.330,- Kč s přísl., kterou žalobkyně vymáhala po stěžovatelce v důsledku porušení smluvní povinnosti stěžovatelky. Stěžovatelka objednala u žalobkyně v blíže určeném termínu ubytování pro klienty, tyto objednávky byly ze strany stěžovatelky potvrzeny, proto obecné soudy dovodily, že došlo k platnému uzavření smluv. Obě účastnice smluvního vztahu jsou podnikatelkami, a proto obecné soudy tento vztah posoudily jako obchodněprávní závazkové vztahy - inominátní smlouvy [§269 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění, (dale jen "obchodní zákoník")], neboť dle jejího obsahu byly uzavřeny v souvislosti s podnikatelskou činností. V řízení bylo prokázáno, že smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nebyly ukončeny dohodou, ale stěžovatelka je jednostranně telefonicky zrušila. V souladu s ustanovením §344 obchodního zákoníku lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dospěly k závěru, že na straně stěžovatelky neexistoval pro jednostranné zrušení smlouvy zákonný důvod, smlouva nadále trvala a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvních pobytů. Žalobkyně v soudním řízení uplatňovala částky nižší, než ve sjednané výši, v důsledku jejich neuskutečnění, ale toto snížení bylo zcela v její dispozici, proto obecné soudy vyhověly jejímu návrhu. V části vyhovujícího výroku pohledávky stanovily obecné soudy její příslušenství v souladu s ust. §369 odst. 1 a §502 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném k 31. prosinci 2000. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud postupoval v souladu s ust. §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšné žalobkyni a v předchozím řízení postupoval dle poměrného úspěchu stran v celé věci (ust. §142 odst. 2 o.s.ř.).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §157 o.s.ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy vyhověly návrhu žalobkyně jen z důvodů jejího postavení ve společnosti, a tím porušily rovnost stran účastníků, neboť stěžovatelka obecným soudům ani Ústavnímu soudu nenabídla žádný důkaz k prokázání svých tvrzení a setrvala jen u nepodložených obecných závěrů.
Ve věci namítaných opomenutých důkazů není zřejmé, který z nich stěžovatelka měla na mysli. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu (15 Co 480/2005 str. 4-5) je nepochybné, že odvolací soud se znovu zabýval dokazováním. Odvolací soud ani po zopakování důkazů neučinil žádná relevantní zjištění ve vztahu k právnímu základu žaloby.
Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se tvrzení o neodůvodněných průtazích v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud uvádí, že po dobu trvání tohoto řízení od 29. října 1997 do 10. srpna 2006, bylo vydáno celkem šest rozhodnutí ve věci samé a je zřejmé, že i stěžovatelka opakovaně využila své zákonné právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu nalézacího. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice uvedla, že v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům, ale nikterak neprokázala jak jim čelila, zda využila zákonnou možnost ovlivnit průběh řízení. Např. podle ust. §174a odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění, mohla využít možnost podat návrh na určení lhůty k provedení úkonu.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu