ECLI:CZ:US:2006:4.US.678.05
sp. zn. IV. ÚS 678/05
Usnesení
IV. ÚS 678/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2006 senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti firmy Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s., se sídlem T. G. Masaryka 57, 301 00 Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Luďkem Vránou, advokátem, AK Na Příkopě 19, 117 19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans 2/2005-63, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2005, č. j. 30 Ca 10/2005-29, spojené s návrhem na příkaz Okresnímu soudu v Domažlicích vydat úřední potvrzení dále uvedených znění a s návrhem na zrušení ustanovení §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a dále se domáhá, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v Domažlicích uložil vydat nová úřední potvrzení v tomto znění:
"Okresní soud v Domažlicích ve věci dědictví po J. H., zemřelém dne 23. 4. 1958 bez zanechání závěti, potvrzuje, že jediným dědicem ze zákona je pozůstalý syn K. H., zemřelý dne 28. 9. 1985, a že práva spojená s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher, Karslbad, vignětě a lahvi, vyplývající z darovací smlouvy datované dne 1. 3. 1939, nebyla při dodatečném pojednání dědictví projednána."
"Okresní soud v Domažlicích ve věci dědictví po K. H. zemřelém dne 28. 9. 1985, bez zanechání závěti, potvrzuje, že dědici ze zákona jsou pozůstalá manželka J. H., a pozůstalý syn Ing. Z. H., a že práva spojená s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher, Karslbad, vignětě a lahvi, vyplývající z darovací smlouvy datované dne 1. 3. 1939, nebyla při dodatečném pojednání dědictví projednána."
Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení ustanovení §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen "jednací řád").
Stěžovatelka je přesvědčena, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle článku 2 odst. 2, článku 11, článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle článku 6 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle ustanovení §3 Rozvrhu práce Ústavního soudu (dále jen "rozvrh práce") byla soudkyní zpravodajkou ve stěžovatelčině věci stanovena Vlasta Formánková. Ke stěžovatelčině námitce podjatosti Ústavní soud usnesením ze dne 12. 1. 2006, č. j. IV. ÚS 678/05-39, jmenovanou soudkyni z projednání a rozhodování věci vyloučil; předseda Ústavního soudu v souladu s ustanovením §8 odst. 2 rozvrhu práce věc přidělil Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji.
Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 10/2005 a 19 C 6/2000, a dále spisy Okresního soudu v Domažlicích, sp.z n. D 571/97, D 572/97 a Nc 2838/2004; z nich zjistil následující.
Dne 11. 9. 1997 požádal Ing. Z. H. o dodatečné projednání dědictví po svém dědovi J. H., kdy předmětem dědictví bylo obchodní jméno Johann Becher, Karlsbad, vigněta a láhev, které měl J. H. nabýt darem od A. B., společníka právního předchůdce stěžovatelky, na základě darovací smlouvy ze dne 1. 3. 1939. Okresní soud v Domažlicích řízení zastavil usnesením ze dne 24. 11. 1997, č. j. D 571/97-33, neboť taková práva se do dědictví nezařazují, avšak současně vydal úřední potvrzení, č. j. D 571/97-37, že na dědice J. H. přecházejí veškerá práva, která zůstaviteli náležela podle výše uvedené darovací smlouvy. Následně si stěžovatelka nechala kopii darovací smlouvy odborně posoudit a odborná expertiza prokázala, že darovací smlouva je padělek, a proto dne 18. 3. 2003 byly zahájeny úkony trestního řízení ve vztahu k podezřelým Ing. Z. H. a jeho matce J. H..
Žádostí ze dne 16. 6. 2004 se stěžovatelka domáhala, aby jí Okresní soud v Domažlicích vydal potvrzení výše uvedeného znění. Okresní soud v Domažlicích vydal dne 25. 5. 2004 usnesení, č. j. Nc 2838/2004-13, jímž rozhodl, že úřední potvrzení se nevydává, protože stěžovatelka neprokázala, že byla účastníkem proběhlých dědických řízení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 457/2004, odvolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, dle kterého napadené rozhodnutí není rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, pročež proti němu není opravný prostředek přípustný.
Stěžovatelka se znovu obrátila na tentýž prvostupňový soud se stejnou žádostí ze dne 10. 12. 2004, načež přípisem soudu jí bylo sděleno, že úřední potvrzení nelze vydat a navíc o stejné žádosti už bylo soudem dříve rozhodnuto, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci. Stěžovatelka dne 11. 2. 2005 podala ke Krajskému soudu v Plzni žalobu na nečinnost Okresního soudu v Domažlicích ve věci vydání úředního potvrzení. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2005, č. j. 30 Ca 10/2005-29, žalobu odmítl. V odůvodnění konstatoval nedostatek soudní pravomoci, neboť soud není správním orgánem definovaným v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s"), vůči kterému lze směřovat žalobu na nečinnost; že jde v předmětné věci o správní činnost soudu, jakožto orgánu státní moci, není významné. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans 2/2005-63, kasační stížnost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že výkon soudní moci oproštěné od výkonné moci veřejné ve smyslu správy soudu je soubor činností zahrnujících nejen přímou rozhodovací činnost, ale také výkonem činností, které nejsou přímou jurisdikční činností, ale jsou s jejím výkonem bezprostředně spojeny, a proto nevydání úředního potvrzení je aktem moci soudní. Odůvodnění bylo opřeno i o skutečnost, že ustanovení §27 je součástí části čtvrté jednacího řádu, nazvané Příprava jednání a další úkony soudu, a tak vydávání úředních potvrzení je součástí činností při vyřizování občanskoprávních věcí a tedy součástí výkonu soudnictví. K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 218/97, který dělí soudní moc na složku jurisdikční a správní, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že se jedná pouze o správu soudů.
Stěžovatelka namítá, že činnost soudu při vydávání úředních potvrzení nemůže probíhat nezávisle na jakýchkoli procesních postupech, byť by jimi měly být samotné základní zásady spravedlivého procesu. Odmítnutí vydání úředních povolení z důvodů, které zákon nezná, a proti němuž není připuštěno odvolání, je neústavní (viz nález Pl. ÚS 14/96). Ustanovení §27 jednacího řádu ("předseda senátu...může vydat úřední potvrzení") je nutno vykládat tak, že předseda senátu musí potvrzení vydat, osvědčí-li žadatel, že potvrzení potřebuje k uplatnění nebo hájení svých práv; v takovém případě má žadatel na vydání úředního potvrzení právní nárok. Stěžovatelka svou žádost odůvodnila známkoprávními spory na Slovensku a v Ruské federaci, kde na základě úředního potvrzení vydaného Okresním soudem v Domažlicích bylo Ing. Z. H. a jeho matce zapsáno právo k ochranné známce Jan Becher. Nová úřední potvrzení měla stěžovatelce zajistit účinnou obranu ve zmiňovaných probíhajících i potenciálních známkoprávních sporech v cizině, kde Ing. Z. H. prve vydané potvrzení úspěšně vydával za autoritativní rozhodnutí českého soudu, které nadto bylo vydáno na základě padělané darovací listiny. Vydávání úředního potvrzení není rozhodováním soudu, protože soud jím nerozhoduje právní spor ani závazně neurčuje práva a povinnosti účastníků řízení. Tuto činnost soudu nelze chápat ve smyslu klasické dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní jako činnost ryze soudního charakteru, tj. jako jurisdikční složku soudní moci. Možnost rozdělení soudní moci na její jurisdikční část a část, která je součástí výkonné moci veřejné, uvádí i Ústavní soud v nálezu III. ÚS 218/97; vydání úředního potvrzení soudem je výkonem moci jiné než soudní. Komentář k s.ř.s. pojímá termín správní orgán ve funkčním smyslu, tedy široce s tím, že pod takovou definici lze podřadit všechny možné typy orgánů při jejich správních aktivitách. Pojem správní orgán nelze k tíži stěžovatelky vykládat úzce; pokud je určitému státnímu orgánu svěřena činnost, která svou povahou není jurisdikční, ale správní a tento orgán nelze podřadit pod institucionální výklad pojmu správní orgán, nebylo by se možno proti nezákonné nečinnosti takového orgánu bránit podle s.ř.s.
Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §27 jednacího řádu stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že podstata problému spočívá v tom, že jednací řád postrádá jakýkoli nástroj, kterým by se účastník řízení nebo třetí osoby mohli domáhat soudního přezkumu postupu soudu v případě, že jim bude odepřeno vydání úředních potvrzení, což vyvolává protiústavnost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Podstatou ústavní stížnosti je soudům adresovaná výtka, že se odmítly zabývat stěžovatelčinou žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť stěžovatelka dovozuje, že obecný soud při vydávání úředního potvrzení koná jako správní, nikoli jako soudní orgán.
Ústavní soud nahlíží na soudy jako na "čistokrevné" reprezentanty nezávislé soudní moci a odmítá v rámci soudní moci rozlišovat jurisdikční a správní složku (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 6/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, s. 254). Nicméně v kontextu soudní moci správa soudů své místo má, nevystupuje však jako její samostatná a oddělitelná část. Správa soudů je specifickou činností vykonávanou pouze uvnitř soudní soustavy a podmiňující více či méně vlastní rozhodovací činnost soudů (srov. nález Pl. ÚS 18/06, publikován ve Sbírce zákonů pod č. 397/2006 Sb.). Správa je tedy prováděna ve vztahu k soudu, tj. je obrácena dovnitř a vytváří předpoklady pro výkon soudní činnosti zvláště po stránce materiální, organizační a personální a nesmí zasahovat do nezávislosti soudů (srov. ustanovení §118 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ostatně i termín státní správa soudů (srov. hlava III. zákona o soudech a soudcích), či přesněji správa soudů, naznačuje, že objektem správy je soud, a nikoli záležitosti jiné než jeho vlastní, jako např. záležitosti účastníka řízení. Ústavní soud se proto neztotožňuje s přesvědčením stěžovatelky; v dalším též odkazuje na výstižné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Hodnotí-li Ústavní soud právní argumentaci stěžovatelky, dospívá k názoru, že nejen institucionální, ale ani funkční pojetí soudu nesvědčí ve sporné věci pro postavení soudu jako správního orgánu. Z hlediska institucionálního je zcela zjevné, že Okresní soud v Domažlicích není orgánem veřejné správy, a to z důvodu svého začlenění do soustavy soudů v rámci moci soudní. Ani v případě funkčního pojetí, kdy je ohniskem pozornosti nikoli zařazení do určitého systému, ale konkrétní činnost státního orgánu, není možno mít za to, že by soud při vydávání úředních potvrzení jednal jako správní orgán. Nelze než souhlasit se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, že vydání potvrzení sice nepředstavuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob - činnost soud charakterizující v občanském soudním řízení - avšak jedná se o úkon s ním úzce související a z něho vyplývající.
Zjevně neopodstatněný je i návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, které zní:
"Předseda senátu (samosoudce) může na žádost těch, kteří to potřebují k uplatnění nebo hájení svých práv, vydat úřední potvrzení o skutečnostech známých ze spisu, popřípadě opis některé písemnosti po zaplacení soudního poplatku."
Stěžovatelka ani neuvádí (s výjimkou stručného a nikterak odůvodněného tvrzení, že podle tohoto ustanovení nemá možnost domáhat se nápravy u národního orgánu České republiky), v čem rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem či zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy] spatřuje. Ve skutečnosti - vycházeje z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatelka zpochybňuje úvahy obecných soudů upínající se k výkladu napadeného ustanovení; stěžovatelka má zjevně za to, že soudy v jejím případě měly napadené ustanovení interpretovat a aplikovat v souladu s jejími právními názory. To však k opodstatněnosti návrhu postačovat nemůže; není úkolem Ústavního soudu, aby byl rozhodčím mezi stěžovatelkou a soudy ve vztahu k výkladu jednoduchého (v dané věci dokonce podzákonného) práva. Neopodstatněnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení jednacího řádu zřetelně navíc plyne už z toho, že pokud by toto (či podobné) ustanovení v právním řádu České republiky neexistovalo, neexistoval by žádný prostor pro úvahu předsedy senátu (soudce), zda je důvod žadateli úřední potvrzení vydat, což by ve svých důsledcích v mnohých případech k tíži účastníků řízení činilo ze soudních spisů archiválie nepoužitelné např. i k tomu, aby se v důsledku vydání potvrzení zabránilo dalším sporům. Zrušení uvedeného ustanovení jednacího řádu by přivodilo faktický zákaz tato potvrzení vydávat, což však by byl důsledek naprosto nerozumný a nežádoucí, ba v demokratickém právním státě vyloučený, neboť uvedené by nepřípustně povyšovalo výkon státní (zde soudní) moci nad službu občanům (srov. článek 2 odst. 3 Ústavy).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení ustanovení §27 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších změn a doplňků, byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu