ECLI:CZ:US:2006:4.US.712.05
sp. zn. IV. ÚS 712/05
Usnesení
IV. ÚS 712/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 8. 2005, čj. 28 Cdo 1158/2005-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, čj. 19 Co 278/2004-145, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2004, čj. 12 C 159/2001-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 764 a na ní stojící stavby Paláce Kinských v k. ú. Staré Město a obec Praha. Ústavní stížnost směřovala i proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. neprávem. Veškerý svůj majetek (zahrnující i předmětné nemovitosti) nabyl děděním po smrti svého otce, který zemřel v roce 1938, a podmínky dekretu na něho osobně nedopadaly, neboť nebyl osobou německé národnosti ve smyslu dekretů č. 5/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. a s ohledem na svůj útlý věk se nemohl při sčítání lidu přihlásit k německé národnosti či být členem sdružení, spolků či svazů, sdružujících osoby německé národnosti. V době konfiskace majetku žil se svojí matkou v Argentině a pro účely jakéhokoliv řízení, tedy i konfiskačního, měl být podle tehdejších předpisů povinně zastoupen zástupcem či opatrovníkem, což se nestalo. V důsledku tohoto pochybení tak nemohl konfiskační výměr tehdejšího Magistrátu hl. m. Prahy z února 1947 nabýt právní moci a stát se vykonatelným.
Otázku absence zastoupení nezletilého v řízení a řádného doručení správního rozhodnutí jeho zástupci stěžovatel označil za zásadní pro posouzení celé věci a učinil ji předmětem svého dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. To, že Nejvyšší soud ČR podmínky pro připuštění dovolání neshledal a věcně se jím nezabýval, stěžovatel označil za úmyslné vyhnutí se této problematice. Poukázal rovněž, že byl odňat zákonnému soudci, neboť v jeho věci nerozhodoval senát, který podle rozvrhu práce rozhoduje o dovoláních ve věcech žalob na určení vlastnictví (senát 22 Cdo), ale jeho věc byla přidělena senátu, který rozhoduje o dovoláních ve sporech z restitucí (senát 28 Cdo). Stěžovatel se však za restitučně oprávněnou osobu nepovažoval, jeho právo uplatněné v žalobě se o žádný restituční předpis neopíralo a spor byl sporem z věcného práva. Stěžovatel podrobil kritice i to, že Nejvyšší soud ČR nevyhověl jeho návrhu na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, jíž stěžovatel sledoval možnost přenesení rozhodovací pravomoci z českých soudů na soudy jiného členského státu Evropské unie.
Argumentaci oponující právním závěrům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze ve věci samé stěžovatel doplnil podrobnými odkazy na právní předpisy platné v době probíhající konfiskace (obecný zákoník občanský, vládní nařízení č. 8/1928 Sb.), mezinárodní dokumenty (Všeobecnou deklaraci lidských práv, Deklaraci práv dítěte, Chartu spojených národů) a dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu a zpochybnil pravost listiny, konfiskačního výměru, o jejíž kopii se rozhodnutí obecných soudů opírala.
II.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze vzaly za prokázané, že předmětné nemovitosti byly vyjmuty z celkové majetkové podstaty tehdy nezletilého stěžovatele a konfiskovány odděleně (od zemědělského majetku) podle dekretu č. 108/1945 Sb. věcně i místně příslušným orgánem. Námitku stěžovatele, že nebyl osobou podléhající dekretům, označily za nerozhodnou pro posouzení věci, neboť soud nebyl oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, ale pouze to, zda nejde o správní akt nicotný (paakt), přičemž i u kategorie aktů věcně vadných nebo nezákonných platí presumpce jejich správnosti. Namítané formální vady správního rozhodnutí obecné soudy odmítly s tím, že dekret č. 108/1945 Sb. měl vlastní, speciální ustanovení o doručování rozhodnutí, podle kterých bylo postupováno.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že dovolací soud neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť z obsahu dovolání ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud řešil otázku, která byla odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle dovolacího soudu mohly soudy nižších stupňů při projednávání stěžovatelovy věci postupovat pouze podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. a podle procesních ustanovení posoudit, zda příslušný správní orgán vydal rozhodnutí o otázce, o níž mu příslušelo rozhodnout, a zda je nutné, aby soud z takového rozhodnutí vycházel. Pro úvahu podle ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., zda byly splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., nebyla v projednávané věci dána možnost. Dovolací soud nevyužil podnět (návrh) stěžovatele obrátit se na Evropský soudní dvůr v Lucemburku za účelem výkladu č. 6 dost. 1 Smlouvy o Evropské unii ohledně předpokladů a podmínek přenesení rozhodovací pravomoci soudců členského státu EU v konkrétní věci na soudy jiného členského státu, neboť povinnost takového postupu z mezinárodních smluv stěžovatelem uváděných nevyplývá a český právní řád přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu nebo postoupení věci soudu jiného státu vylučuje.
III.
Podáním ze dne 10. 11. 2005 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce Miloslava Výborného odůvodněnou tím, že soudce není neutrální, neboť dříve, v postavení starosty města Heřmanův Městec, jednal s právním zástupcem stěžovatele o řešení stěžovatelových nároků k majetku v držení města Heřmanův Městec. Jmenovaný jako tehdejší starosta nebyl nakloněn k mimosoudnímu řešení nároků stěžovatele a o tento majetek se v současnosti vedou soudní spory. K námitce podjatosti soudce Miloslav Výborný ve vyjádření ze dne 16. 11. 2005 uvedl, že skutečnosti tvrzené stěžovatelovým právním zástupcem nezpochybňuje, v projednávané věci však nejde o ústavní stížnost, která by se týkala majetku v držení města Heřmanův Městec. Soudce poukázal na to, že v případě rozhodování pléna Ústavního soudu o návrhu stanoviska Pl.ÚS-st. 21/05, vyvolaném v řízení o ústavních stížnostech podaných týmž stěžovatelem, podal odlišné stanovisko, na rozhodování Ústavního soudu se tedy podílel. Uvedl, že se v projednávané věci necítí být podjatým.
Třetí senát Ústavního soudu, který je podle rozvrhu práce příslušným k rozhodování o námitkách podjatosti soudců čtvrtého senátu, návrh stěžovatele posoudil a poté dospěl k závěru, že z tvrzení stěžovatele a z vyjádření soudce Miloslava Výborného nevyplývá, že by tento soudce měl poměr k projednávané věci a osobní zájem na výsledku řízení. Usnesením ze dne 24. 11. 2005, čj. IV.ÚS 712/05-40, rozhodl, že podmínky pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci podle ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebyly naplněny a že soudce Miloslav Výborný není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV.ÚS 712/05 vyloučen.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud rovněž považuje takovou, kterou je Ústavnímu soudu předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody, které již dříve Ústavní soud posoudil, a z něj vycházející (obdobnou) ústavní stížnost shledal nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížností stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému mu konfiskací.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku soudu druhého stupně proto, že podmínky přípustnosti dovolání opřené o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) či odst. 3 o. s. ř. nebyly shledány, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí bylo mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole apod. (srov. sp. zn. III.ÚS 40/93 publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6, sp. zn. III.ÚS 116/94. ÚS, sv. 3, usn. č.7 a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelovu námitku o porušení práva na zákonného soudce tím, že jeho dovolání projednal a rozhodl senát 28 Cdo, Ústavní soud vypořádal již dříve, kdy v usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III.ÚS 62/06, zaujal názor, že věc stěžovatelova dovolání je podřaditelná pod agendu určenou rozhodným rozvrhem práce senátu 28 Cdo, či v usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. I.ÚS 565/05, kdy na tomto postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic protiústavního. Vzhledem k tomu, že v obou citovaných případech šlo o dovolání proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby na určení, že je vlastníkem konkrétně označeného majetku, který mu byl na základě poválečných dekretů konfiskován, lze tyto závěry sdílet i v projednávané věci.
Výtky, týkající se nepředložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (se záměrem dosáhnout přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu na soud jiného členského státu Evropské unie), Ústavní soud nepovažoval za relevantní. K takovému návrhu stěžovatele (opakovaném v řadě jeho ústavních stížností) Ústavní soud již dříve vysvětlil, proč nejsou tyto úvahy namístě, a proto pro účely projednávané věci plně odkázal na závěry vyslovené např. v odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II.ÚS 14/04, či usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 71/06 (obě rozhodnutí dostupná též na www.judikatura.cz).
Stran námitek týkajících se věci samé bylo v projednávané věci rozhodující především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II.ÚS 14/04). Stanovisko pléna, resp. jeho závěry, byly plně použitelné i projednávaném případě a čtvrtý senát Ústavního soudu se jimi cítil být vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak i přesto, či zejména za situace, kdy jeden soudce čtvrtého senátu pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, které však nemůže způsobit, že by disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (publ. in ÚS, sv. 30, č. 87, či pod č. 198/2003 Sb.)
Podle citovaného stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 14/04). Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, čtvrtý senát Ústavního soudu měl za to, že na argumentaci v něm rozvedenou lze v bližším odkázat.
K žádosti stěžovatele ze dne 26. 5. 2006 o veřejné projednání ústavní stížnosti čtvrtý senát Ústavního soudu odkázal na výklad příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, který stěžovateli poskytl první senát Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. I.ÚS 565/05. Ten stěžovateli připomněl, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon ustanovením §43 odst. 2 písm. a) dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, či repliku stěžovatele. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu