ECLI:CZ:US:2006:4.US.715.05
sp. zn. IV. ÚS 715/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janem Davidem, advokátem, AK se sídlem Štěpánská 37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, čj. 25 Cdo 2864/2004-173, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, čj. 54 Co 94/2004-143, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2004, čj. 54 Co 94/2004-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaný v řízení o zaplacení částky 680 000,- s příslušenstvím, a zrušení usnesení, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání.
Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně, ačkoli při posouzení věci vycházel z jiného právního názoru, než k jakému dospěl soud I. stupně, a na tomto odlišném právním názoru založil své potvrzující rozhodnutí. Takové rozhodnutí stěžovatel považuje za překvapivé a s odkazem na jím citované nálezy Ústavního soudu má za to, že mu byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu i to, že se nevypořádal s jeho námitkami vznesenými v odvolání, a rozpory v dokazování, jež nebyly řádně vysvětleny, považuje za vady zakládající zásah do jeho ústavních práv.
Jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 87/2000, který si Ústavní soud vyžádal, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, čj. 12 C 87/2000-116, rozhodl o žalobě stěžovatele tak, že zavázal prvního žalovaného (D. C.) povinností zaplatit stěžovateli částku 680 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh, aby druhá žalovaná (M. Ch.) byla zavázána zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně s prvým žalovaným částku 680 000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil prvému žalovanému nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení druhé žalované (výrok IV.). K odvolání stěžovatele a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a IV. potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 13. 5. 2004, opravné usnesení dne 2. 7. 2004.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolací soud rozvedl, proč neshledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a vyložil, proč neshledal důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, když ani sám stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Uplatněné dovolací námitky vedly dovolací soud k závěru, že odvolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nezaložil. Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 9. 2005.
Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost podaná řádně zastoupeným a k ní oprávněným navrhovatelem netrpí formálními vadami a že Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, dospěl k závěru, že jí vyhověno být nemůže, neboť jde o návrh, jenž musí být odmítnut z důvodů dále rozvedených.
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jakož i z obsahu vyžádaného spisu (zejména z dovolání stěžovatele), jakož i z obsahu ústavní stížnosti samotné, nelze než dospět k závěru, že návrh, jímž se stěžovatel domáhá kasace odmítacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je návrhem nedůvodným. Především je třeba uvést, že samotnému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel v podstatě ničeho nevytýká. Dále je patrno, že dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud ČR shledal nepřípustným důvodně, neboť stěžovatel se ve svém mimořádném opravném prostředku omezil na kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, či na kritiku procesního postupu odvolacího soudu, aniž by vznesl námitky do jakékoliv právní otázky, na jejímž řešení rozsudek dovoláním napadený spočíval, přičemž ani žádnou takovou otázku nevymezil a dovolacímu soudu stran zásadního právního významu napadeného rozhodnutí argumentaci nepředložil. Nejvyšší soud ČR tedy správně uvedl, že přípustnost dovolání nebyla opřena ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť byl napaden potvrzující rozsudek, aniž by šlo o skrytou diformitu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvody, o něž stěžovatel opřel své dovolání, nezakládaly přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost v části napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněnou a v tomto rozsahu ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 83/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2004), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže Nejvyšší soud ČR správně shledal stěžovatelovo dovolání za nepřípustné z příčin stručně shora vylíčených, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o případ, kdy přípustnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, závisela co do důvodů na uvážení Nejvyššího soudu ČR ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Takový případ by nastal, pokud by dovolacímu soudu byla předestřena otázka (argumentace) stěžovatelem považovaná za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu (čemuž nutno rozumět ve smyslu obecně judikatorním, nikoliv ve smyslu konkrétní - stěžovatelovy - causy) a tato otázka (argumentace ) by byla dovolacím soudem co do této kvality posouzena opačně. Potom by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu ČR upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. Pakliže ovšem stěžovatel žádnou takovou otázku (argumentaci) k posouzení dovolacímu soudu nepředložil, nelze než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelova dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora vyložených, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Za daného procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze počítat od jeho doručení, resp. od doručení usnesení, jímž byl opraven výrok rozsudku, tj. ode dne 2. 7. 2004. Byla-li však ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 3. 11. 2005, stalo se tak zjevně po lhůtě k jejímu podání stanovené. Ústavní soud se proto věcnými námitkami stěžovatele nemohl zabývat a ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl jako opožděně podanou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nepřehlédl v této souvislosti, že po stěžovateli samotném nelze spravedlivě požadovat, aby byl seznámen se subtilními zákoutími občanského soudního řádu i zákona o Ústavním soudu a aby sám byl schopen uvážit, jakým způsobem formulovat dovolání, či v jaké lhůtě je nutno podávat ústavní stížnost, a to zvláště není-li v oboru práva kvalifikován. Leč právě z toho důvodu občanský soudní řád i zákon o Ústavním soudu požadují, aby v případě dovolacího řízení byl dovolatel nemající právnické vzdělání obligatorně právně zastoupen (srov. ustanovení §241 o. s. ř.); v případě řízení o ústavní stížnosti je dokonce obligatorní zastoupení stěžovatele advokátem bezvýjimečné (srov. ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V posuzované věci byl stěžovatel zastoupen advokátem nejen v řízení nalézacím, ale i v řízení odvolacím a dovolacím. Formuloval-li stěžovatelův zástupce dovolání stěžovatele způsobem, který ve svých důsledcích učinil podané dovolání nepřípustným ex lege (tedy nikoliv z důvodů odvisejících od úvahy dovolacího soudu), a podal-li týž advokát ústavní stížnost z vysvětlených důvodů opožděně, nebylo v možnostech Ústavního soudu, aby pochybení takto nastalé - byť nezpůsobené stěžovatelem samotným - napravoval, neboť kdyby tak učinil a vzdor opožděnému podání ústavní stížnosti tuto podrobil stran rozhodnutí napadeného rozsudku Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu, sám by se dopustil protiústavnosti (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 88 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu