ECLI:CZ:US:2006:4.US.718.05
sp. zn. IV. ÚS 718/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupené Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jihlavě, Telečská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005. sp. zn. 19 Co 373/2004 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 8. 2004, čj. 5 C 782/2002-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2005 se K. K., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě vyplývá, že stěžovatelka se domáhala vyklizení specifikovaného družstevního bytu v Jihlavě. Soud prvního stupně její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 8. 2004 mj. s odůvodněním, že ve sporu není aktivně legitimována, neboť dohoda o převodu členských práv a povinnosti k družstevnímu bytu, uzavřená mezi ní a J. M., je neplatná. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem i s jím učiněnými právními závěry a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž odkázal na přesné a úplné odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K důvodům svého tvrzení uvedla, že obecné soudy způsobem hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka JUDr. Z., jí v podstatě znemožnily mít úspěch ve sporu, čímž porušily princip rovnosti zbraní; v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03. Stěžovatelka dále uvedla, že k namítanému zásahu do základních práv došlo i porušením "zásady přímosti", a to tím, že odvolací soud ke svému závěru o věcně správném rozhodnutí soudu I. stupně dospěl na základě zjištění odlišných od zjištění nalézacího soudu; v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu IV. ÚS 275/98.
Okresní soud v Jihlavě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 782/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka ve své stížnosti tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Toto základní právo je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a paralelně i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)."
K tvrzení stěžovatelky, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ani tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces porušením "zásady přímosti", tj. tím, že odvolací soud ke svému závěru o věcně správném rozhodnutí soudu I. stupně dospěl na základě zjištění, která nalézací soud neučinil, resp. která jsou od jeho zjištění odlišná, nemají dle názoru Ústavního soudu oporu ve vyžádaném spise, zejména pak v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak není případný ani odkaz na nález Ústavního soudu IV. ÚS 275/98; citovaný nález se týkal situace, kdy odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění nalézacího soudu učiněných na základě svědecké výpovědi, aniž by důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. K takové situaci však ve věci stěžovatelky nedošlo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu