ECLI:CZ:US:2006:4.US.721.05
sp. zn. IV. ÚS 721/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Kolíně 3, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.9.2005, sp. zn. 7 Tdo 1117/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.1.2005, č.j. 10 To 3/2005-637, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2.11.2004, sp. zn. 6 T 73/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8.11.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V bodě 1) napadeného rozsudku Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit tak, že se v noci ze 7.4.2004 na 8.4.2004 vloupal společně s P. M. a Z. P. do objektu společnosti Český národní expres, a.s., v Kladně, a odcizili tam uzamčený trezor obsahující 317 000,- Kč v hotovosti a sedm střelbyschopných a povolení podléhajících střelných zbraní v rozsudku individuálně popsaných, dále optický zaměřovač a střelivo, a způsobili tak uvedené společnosti na odcizené hotovosti a trezoru škodu ve výši 332 000,- Kč, poškozením balkónových dveří škodu ve výši 800,- Kč a P. S., majiteli zbraní a střeliva, škodu ve výši 248 950,- Kč. Dále byl stěžovatel v bodě 2) napadeného rozsudku Okresního soudu v Kladně uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, neboť přechovával bez povolení střelnou zbraň. Za tyto shora uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let s výkonem do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podal stěžovatel odvolání. Stěžovatel namítal, že Okresní soud v Kladně vadně hodnotil důkazy a nevzal v úvahu stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovatel byl v době činu krátce po operaci tříselné kýly a tento zdravotní stav mu neumožňoval jakoukoli fyzickou námahu. Dále stěžovatel namítal i to, že spoluobžalovaný P. M. a svědek V. M. k němu chovají osobní zášt a mohli ovlivnit další svědecké výpovědi. Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku uvedl, že okresní soud provedl v souladu s procesními předpisy dokazování v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění věci a tyto důkazy řádně vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel je usvědčován výpovědí obou spolupachatelů, kteří se sami ke krádeži doznali, a o tom, že společně s nimi i stěžovatel odcizený trezor přivezl do garáže V. M., svědčí obyvatelé této garáže J. M. a V. P.. Zdravotní stav stěžovatele nevylučoval, aby se na krádeži podílel i jinak než jen nesením trezoru. Z těchto důvodů odvolací soud odvolání stěžovatel zamítl dle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s tím, že skutek popsaný ve výroku o vině neodpovídá provedenému dokazování a znovu namítal, že dokazování nebylo ohledně jeho účasti na spáchání činu provedeno v dostatečném rozsahu, že soudy nesprávně založily výrok o jeho vině na výpovědích spoluobviněných, přičemž náležitě nehodnotily to, že jeho zdravotní stav mu neumožňoval podílet se na spáchání činu, a že bylo nadsazeno zjištění týkající se výše škody. Proti výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) trestního zákona stěžovatel namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu s tím, že šlo o odcizení trezoru, že nebylo možné předpokládat, že v něm jsou zbraně, a že k odcizení zbraní čin nesměřoval. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že po zjištění, že kromě peněz jsou v trezoru uloženy i zbraně se střelivem, obvinění přijali tuto skutečnost tak, že si zbraně ponechali a postupně je zpeněžili tím, že je rozprodali různým osobám. Ostatními námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť uvedené námitky dovolací důvody nenaplňovaly.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje námitky vznesené před obecnými soudy. Důvod pro podání ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení obou skutků. Popis skutků neodpovídá skutečnému jednání stěžovatele, jak bylo zjištěno z neúplně zjištěných důkazů, a v obou případech došlo u obou skutků k nesprávné kvalifikaci. Stěžovatel se domnívá, že důkazy v řízení byly hodnoceny zcela v jeho neprospěch, a došlo tak k porušení jeho základních práv v podobě práva na spravedlivý proces.
Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížností je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud však již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.1, Nález č.17, str.123; II. ÚS 45/94, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.3, Nález č.5, str.17; I. ÚS 157/96, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.7, Nález č.26, str.165).
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Právo na spravedlivý proces znamená, že jednotlivci je zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědka či spoluobžalovaného, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by bylo porušeno právo stěžovatele na rovnost zbraní zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. že by mu byla upřena možnost předkládat a navrhovat důkazy, seznamovat se s nimi či se některým důkazům vyjádřit. Stěžovatel to ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá.
Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 39 Listiny. Jednání stěžovatele tak, jak bylo zjištěno obecnými soudy naplňuje skutkové podstaty trestných činů krádeže a nedovoleného ozbrojování dle trestního zákona, a za toto jednání byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné trestní sazby. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Vzhledem k těmto závěrům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu