ECLI:CZ:US:2006:4.US.745.05
sp. zn. IV. ÚS 745/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) J. P., 2) J. P., obou zastoupených JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Liberci, Svojsíkova 7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 9. 2005, čj. 31 Nt 109/2005-6, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 8. 2005, čj. KVz 36/2004-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2005 se J. P. a J. P. (dále jen "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Stěžovatelé jsou obviněni a stíháni pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr.zákona a dle názoru státního zastupitelství panuje důvodná obava, že případná náhrada škody by mohla být značně ztížena. Z toho důvodu státní zastupitelství usnesením ze dne 8. 8. 2005 rozhodlo podle §47 odst. 1 tr.ř., dle něhož "Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného.", o zajištění nároku poškozeného E. L. - M. na náhradu škody, která mu měla být způsobena jednáním obviněných. Zajištění se týkalo cenných papírů. Krajský soud přezkoumal stížnost stěžovatelů proti citovanému usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že předmětné rozhodnutí státního zastupitelství je správné a řízení netrpí žádnou vadou.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé uvedli tytéž důvody, které již uplatnili ve stížnosti ke krajskému soudu. Dále tvrdili, že byl porušen čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Poukaz stěžovatelů na porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v odstavci X. ústavní stížnosti je nejasný. Z obsahu lze dovodit, že namítali porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy. Citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Nelze se jich tudíž dovolávat přímo. To se obdobně týká článku 4 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro ústavně právní kvalifikaci nepokládá za vázaný kvalifikací, kterou věci přisuzují navrhovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti. Podle zásady iura novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se navrhovatelé nedovolávali. Návrh nebo stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí a ne pouhým právním odůvodněním. Z toho ovšem nelze dovodit, že podrobná ústavněprávní argumentace nemá být pravidelnou součástí návrhu.
Podle názoru Ústavního soudu je v případě stěžovatelů aplikovatelný článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:
"Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Tento článek obsahuje tři různé normy: první, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, vyslovuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává státům mimo jiné pravomoc upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se vztahují na konkrétní případy zasahování do vlastnického práva; proto musejí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě (viz Zwierzyňski proti Polsku, 2001, in Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002).
Ústavní soud je toho názoru, a strany to zřejmě nepopírají, že zajištěné akcie jsou majetkem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Zjevné zasahování do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku pak Ústavní soud spatřuje ve skutečnosti, že byť stěžovatelé nebyli přímo zbaveni svého majetku, bylo jim dočasně zakázáno, aby se zajištěnými akciemi jakkoli nakládali, po oznámení usnesení státního zastupitelství tyto akcie převedli na někoho jiného nebo je zatížili. Jejich vlastnické právo tudíž bylo omezeno. Je proto dále nutné zabývat se tím, zda takové omezení je ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů".
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být tedy ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každé zasahování musí splňovat i kritérium přiměřenosti, tj. opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, 1982, odst. 26 - 28).
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §47 tr. řádu, kterým je zajištění nároku poškozeného. Prakticky se jedná také o ochranu vlastnického práva, v tomto případě však osoby uplatňující v trestním řízení práva poškozeného. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna. Ústavní soud má současně i za to, že stěžovatelé v důsledku omezení svého práva na pokojné užívání majetku nebyli a nejsou nuceni snášet zvláštní a nadměrné břemeno a že tudíž "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, nebyla porušena.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zjišťuje, že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nebyl porušen.
Věc stěžovatelů může být dále posouzena i z hlediska požadavků spravedlivého procesu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatná část argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti je však fakticky vyjádřením nesouhlasného stanoviska se skutkovými zjištěními a právními závěry vedoucími k vydání napadených rozhodnutí. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem v §47 tr.ř. byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů Z tohoto důvodu Ústavní soud zjišťuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu