ECLI:CZ:US:2006:4.US.75.06
sp. zn. IV. ÚS 75/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30.11. 2005, č.j. 35 Nc 75/2005-104, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30.11. 2005, č.j. 35 Nc 75/2005-104.
Výše uvedeným usnesením mělo dojít k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétně měla být porušena záruka, že věc bude projednána nezávislým a nestranným soudem.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o tom, že soudkyně Okresního soudu v České Lípě JUDr. Jana Šífová a JUDr. Ivana Lukášová nejsou podjaté pro účely rozhodování ve věci stěžovatele F. K.
Navrhovatel je toho názoru, že s ohledem na politický a společenský kontext svého případu není možné, aby o jeho věci rozhodovaly české soudy nezávisle. Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že na všechny soudy a soudce v ČR je prostřednictvím médií ze strany výkonné moci vyvíjen nátlak a z toho důvodu není možné hovořit o nezávislosti a nestrannosti soudní moci. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel poukazuje na svoji "Analýzu mediální prezentace kauzy K.", jež byla zaslána obecnému soudu jako příloha námitky podjatosti.
Ve své argumentaci se stěžovatel dále dovolává uplatnění tzv. teorie zdání, dle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. v. Belgie. Z této judikatury vyplývá, že vyloučení soudce je založeno i v případě, že lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dále pak stěžovatel odkázal též na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 105/01, z něhož vyplývá, že při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - vzhledem k okolnostem případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
V dalším pak stěžovatel brojil i proti postupu některých krajských soudů, jež měsíčně či čtvrtletně zasílají ministerstvu spravedlnosti zprávu o stavu řízení ve věcech stěžovatele, kde uvádí spisovou značku, označení účastníků řízení, označení vyřizujícího soudce a stav věci za příslušné období. Tvrzení, dle něhož jsou uvedené informace požadovány výkonným orgánem na základě ustanovení §123 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vzbuzuje ve stěžovateli značné pochybnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že dokladem toho, že tento zásah moci výkonné ovlivnil každého jednotlivého soudce, je reakce těchto soudců, kteří se bez jediného projevu odporu podvolili tlaku ministerstva a pravidelně o průběhu řízení ve stěžovatelových věcech informují. Podle stěžovatele tak zcela rezignovali na vlastní nezávislost.
Vzhledem ke skutečnosti, že v ČR neexistuje z výše uvedených důvodů soudce, jehož by bylo možno považovat za nezávislého a nestranného, domnívá se stěžovatel, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie. Z toho důvodu pak navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě EU? Je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil"?
III.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutím obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Dále Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že obdobnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se již v minulosti zabýval a lze tak odkázat např. na dosud nepublikované usnesení, sp. zn. II. ÚS 71/06, či usnesení, sp. zn. I. ÚS 243/06.
Jak již v minulosti Ústavní soud konstatoval, jeho judikatura, jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255). Pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení či subjektivních pocitech soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny v určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06, nebo ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06) uvedl, že tyto aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů sdělovaných mediím nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné.
To platí tím spíše o aktivitách ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl Ústavní soud možnost seznámit z dokladů přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Tato povinnost uložená ministerstvem jde podle přesvědčení Ústavního soudu nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Na druhou stranu je však třeba poukázat na skutečnost, že tyto aktivity výkonné moci nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně JUDr. Jany Šífové, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Ve svých dřívějších usneseních, na něž se odkazuje shora, Ústavní soud uvedl, že pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. To platí i pro nyní posuzovanou věc.
Z výše uvedených důvodů se pak Ústavní soud také nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.
Jde-li o návrh stěžovatele stran postoupení věci Evropskému soudnímu dvoru, nemohl Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, a to z následujících důvodů.
Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat.
Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.
Především je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU [čl. 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že není ani v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (tedy nikoliv skrze výklad čl. 6 Smlouvy o EU).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.
V napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30. 11. 2005, č.j. 35 Nc 75/2005-104, pak neshledal Ústavní soud ČR porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu