ECLI:CZ:US:2006:4.US.752.05.1
sp. zn. IV. ÚS 752/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele B. Š., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Marcelou Neuwirthovou, Dělnická 1a/434, Havířov-Město, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2005, č.j. 8 Co 635/2005-234, ve spojení s opravným usnesením citovaného soudu ze dne 27. 10. 2005, č.j. 8 Co 635/2005-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2005, č.j. 8 Co 635/2005-234, ve spojení s opravným usnesením citovaného soudu ze dne 27. 10. 2005, č.j. 8 Co 635/2005-240.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II.
Žalobce se domáhal vrácení kupní ceny za vozidlo koupené od stěžovatele, když při přepisu vozidla na dopravním inspektorátu bylo zjištěno, že výrobní čísla motoru a karoserie byly padělány. Následně byl žalobce nucen vozidlo vydat. Dne 1. 9. 1999 vznesl stěžovatel u soudu námitku promlčení nároku, když kupní smlouva ze dne 18. 11. 1994 je absolutně neplatná a žalobce se o této skutečnosti dozvěděl v červnu 1995 při přepisu vozidla na dopravním inspektorátu. V nastalém soudním sporu rozhodoval opakovaně Okresní soud v Karviné a Krajský soud v Ostravě a jednou též Nejvyšší soud ČR.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 5. 2005, č.j. 25 C 291/98-219, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný (stěžovatel) zaplatil žalobci částku 33.000,- Kč s 19% úrokem ročně od 22. 5. 1998 do zaplacení a žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 25.195,- Kč. Krajský soud v Ostravě svým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 10. 2005, č.j. 8 Co 635/2005-234, rozhodl, že uvedený rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, se mění ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě výrok svého rozhodnutí, kterým změnil rozhodnutí o nákladech řízení, odůvodnil tak, že "důvody zvláštního zřetele hodné, které shledal prvostupňový soud, v zásadě obstát mohou", když tento "v zásadě správně zkoumal možnost aplikace ustanovení §150 o.s.ř.". Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dále vyplývá, že citovaný soud považuje za rozhodující, že žalovaný (stěžovatel) se ubránil pouze v důsledku úspěšné vznesené námitky promlčení". Krajský soud v Ostravě tak nepřisvědčil důvodům odvolání stěžovatele, kterým požadoval plné přiznání náhrady nákladů řízení, jež se opíraly o skutečnost, že stěžovatel od samého počátku řízení promlčení namítal a že žalobce mohl vzít žalobu zpět a tím zamezit vzniku dalších nákladů. Naopak Krajský soud v Ostravě náhradu nákladů řízení stěžovateli zcela nepřiznal, ač měl tento plný úspěch ve věci.
Stěžovatel má za to, že ustanovení §150 o.s.ř., nelze aplikovat zcela volně, anebo tak, že nebude dodržen jeho smysl. V souvislosti s tím pak poukazuje též na argumentaci obsaženou např. v komentáři Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář I. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003) a k němuž se přiklání i Ústavní soud (např. rozhodnutí ze dne 24. 3. 2005, II. ÚS 635/04). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Ostravě neaplikoval dané ustanovení správně, neboť přihlédl toliko k majetkovým poměrům jednoho z účastníků řízení a posoudil námitku promlčení uplatněnou stěžovatelem k jeho tíži. Ochranu právům uskutečňuje soud stanoveným postupem (čl. 36 Listiny), kdy přísné dodržování právních pravidel, které tento postup upravují a jimiž je soud vázán, představuje minimální záruku toho, že celé soudní řízení je možno označit za spravedlivé. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nemůže být uplatňování zákonem přípustné možnosti obrany účastníka řízení. Vznesení námitky promlčení nemůže být posuzováno k tíži účastníka, který ji v řízení řádně uplatnil.
Stěžovatel má dále za to, že napadeným usnesením bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces a jeho rovné postavení v řízení, když Krajský soud v Ostravě posoudil pro účely aplikace ustanovení §150 o.s.ř. průtahy v řízení pouze ve prospěch jednoho účastníka řízení.
III.
Přípisem ze dne 8. 9. 2006 se k případu vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jenž uvedl, že účastníci odvolacího řízení měli právo sdělit své stanovisko a rozhodnutí pak záleželo na úvaze soudu, ovšem nikoliv na jeho libovůli. Odvolací soud hodnotil všechny okolnosti případu rozhodné pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. a v tomto směru též odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníka k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Podstatou ústavní stížnosti je především ta skutečnost, že stěžovatel byl v proběhlém soudním řízení úspěšný a přes to mu protistrana nemusí uhradit náklady řízení, neboť obecné soudy aplikovaly ustanovení §150 o.s.ř.
Z ustanovení §150 o.s.ř. vyplývá, že "Jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat". Jedná se o moderační právo soudu a je na jeho úvaze, nikoli však libovůli, zda v konkrétním případě nastaly okolnosti, jež umožňují aplikaci citovaného ustanovení.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 69, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 25, str. 307).
Z hlediska premis ústavního práva je nutno předně zhodnotit, zda obecné soudy aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. řádně odůvodnily a zda ve svém rozhodování nepodlehly libovůli. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že obecný soud přihlédl v tomto konkrétním případě především k té skutečnosti, že žalobce v důsledku úmyslného majetkového trestného činu přišel jak o vozidlo, tak o jeho celou kupní cenu. Lze sice přisvědčit stěžovateli, že jemu nelze vytýkat vznesení námitky promlčení, na druhou stranu však ani nelze přehlédnout tu skutečnost, že to byl právě on, kdo porušil svoji povinnost a prodal žalobci odcizené vozidlo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy zřetelně vyplývá (§157 o.s.ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu