ECLI:CZ:US:2006:4.US.764.05
sp. zn. IV. ÚS 764/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. K., JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Smetanovo nám. 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 101/2005, ze dne 18. 10. 2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 48 T 13/2004-2720, ze dne 27. 9. 2005, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je od 3. 10. 2003 držen ve vazbě v trestní věci, sp. zn. 48 T 13/2004, kterou nyní projednává prvostupňově Krajský soud v Ostravě. Ve věci stěžovatel podával opakovaně návrhy na propuštění z vazby a rovněž soudy opakovaně rozhodovaly o stěžovatelově dalším ponechání ve vazbě, a to naposledy ústavní stížností napadenými rozhodnutími ze dne 27. 9. 2005 a 18. 10. 2005. Stěžovatel konstatuje, že i když předcházející rozhodnutí o vazbě nemohou již být dotčena nyní podávanou ústavní stížností, nelze přehlédnout skutečnost, že ani v jediném případě, až na nyní posuzovaný případ, nebyl stěžovatel v souvislosti s rozhodováním soudu o prodloužení vazby v neveřejném zasedání slyšen, k čemuž měly obecné soudy v prvé řadě samy přihlédnout ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02, což neučinily. Při rozhodování o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě byl sice stěžovatel v neveřejném zasedání slyšen, rubrika o vlastním předmětu výslechu v předvolání k neveřejnému zasedání Krajského soudu v Ostravě však nebyla vyplněna a u tohoto slyšení nebyl přítomen stěžovatelův obhájce, ačkoliv stěžovatel výslovně do protokolu jeho účast požadoval. Není rozhodné, že byl jeho obhájce samostatně obeslán, neboť právo trvat na jeho osobní účasti při uvedeném neveřejném zasedání je stěžovatelovým nezadatelným právem. Soudy tuto skutečnost nevzaly v potaz. Zaručené právo na řádnou obhajobu bylo stěžovateli upřeno i v důsledku skutečnosti, že stěžovateli nebyla poskytnuta řádná lhůta na přípravu a nebyl rovněž dopředu vyrozuměn o samotném obsahu výslechu. Vzhledem k nezákonnému držení ve vazbě proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil část spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 48 T 13/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci.
4. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění jeho usnesení ze dne 27. 9. 2005.
5. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření konstatuje, že argumentace uplatněná v ústavní stížnosti je fakticky opakováním argumentace, kterou uplatnil stěžovatel již ve své předchozí ústavní stížnosti a vrchní soud nemá, co by dodal nad rámec argumentace uvedené v jeho usnesení ze dne 18. 10. 2005.
6. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Ústavní soud se institutem vazby zabýval opakovaně v řadě svých nálezů. Již ve svém nálezu,sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 46, s. 57), konstatoval, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovaných důvodů omezení osobní svobody s cílem tímto nezbytným omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jímž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale rovněž fair proces (viz také nález, sp. zn. I. ÚS 371/02; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 130, s. 117).
8. Při posuzování konkrétních vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn k zásahu jen tehdy, shledá-li, že takové rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Je především věcí orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů, dosáhnout jinak.
9. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o jeho dalším ponechání ve vazbě, se vztahují k jeho slyšení v neveřejném zasedání u Krajského soudu v Ostravě, jež, jak uvádí, proběhlo bez účasti jeho obhájce, nebyla mu poskytnuta řádná lhůta na přípravu a nebyl předem vyrozuměn o samotném obsahu výslechu. Ústavní soud k uvedeným námitkám uvádí, že se problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě zabýval vedle stěžovatelem zmíněného nálezu, sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č.41), i v řadě dalších svých rozhodnutí. Zejména v plenárním nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 36, č. 60), se Ústavní soud obsáhle vyjádřil k otázce procesních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody, přičemž v souvislosti s periodickým přezkumem důvodnosti dalšího trvání vazby ve výroku 2. tohoto nálezu konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Právo být slyšen, jakožto jeden z prvků kontradiktorního řízení, je právem obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se ke každému jednotlivému důkazu podle ustanovení §214 tr. ř., právo na závěrečnou řeč podle ustanovení §216 odst. 2 tr. ř. a právo na poslední slovo podle ustanovení §217 tr. ř. Důkaz výslechem obviněného slouží především k získání konkrétních údajů vztahujících se k trestné činnosti a nikoliv k vyjádření názoru obviněného na trestní řízení.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem Ústavní soud konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již ve stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci se jako soud stížnostní těmito jeho námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí o stížnosti podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjišťuje, byli stěžovatel i jeho obhájce k předmětnému neveřejnému zasedání řádně a v dostatečném časovém předstihu obesláni (předvolání doručeno sedm dní před konáním neveřejného zasedáním), přičemž ze samotného předvolání k neveřejnému zasedání bylo lze s ohledem na předchozí stěžovatelovo podání stížnosti proti rozhodnutí o dalším jeho ponechání ve vazbě dovodit, že se neveřejné zasedání bude zabývat vazebními otázkami. Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 27. 9. 2005 pak plyne, že stěžovatel odevzdal při neveřejném zasedání své písemné vyjádření z téhož dne 27. 9. 2005, které bylo přečteno, přičemž toto své vyjádření nechtěl nijak doplnit s poukazem na nepřítomnost jeho obhájce. V průběhu neveřejného zasedání byl tedy obecným soudem dán stěžovateli prostor, aby se k důvodům vazby vyjádřil, což stěžovatel učinil v písemném vyjádření. Pokud stěžovatel namítá nepřítomnost svého obhájce při neveřejném zasedání, pak Ústavní soud ze spisového materiálu zjišťuje, že obhájce byl soudem k zasedání řádně obeslán, a i když nebyl při samotném neveřejném zasedání přítomen, mohl se nicméně v rámci stěžovatelovy obhajoby k otázce vazby vyjádřit, neboť v dané trestní věci byla k podané obžalobě ze dne 1. 10. 2004 Krajským soudem v Ostravě opakovaně v roce 2005 nařizována hlavní líčení, a to mimo jiné i v srpnu, září a říjnu 2005. Stěžovateli a jeho obhájci tak byl poskytnut dostatečný prostor vyjádřit se ke skutečnostem, z nichž obecný soud vyvozuje důvody vazby, a obecný soud měl sdostatek těchto podkladů. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelem namítaným dotčením jeho práva být slyšen v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o dalším trvání jeho vazby, jakož i s tímto slyšením stěžovatelem spojenou námitkou porušení jeho práva na spravedlivý proces, na právní pomoc, na projednání věci v jeho přítomnosti a práva na osobní svobodu.
12. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že v daném případě byl vůbec poprvé obecnými soudy slyšen v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání jeho vazby, pak Ústavní soud poznamenává, že nelze pominout eventuální možnost stěžovatele vyjádřit se k trvání vazby v průběhu nařízených hlavních líčení. Pakliže stěžovateli nebyla dána ani tato možnost vyjadřovat ke skutečnostem vztahujícím se k důvodům jeho vazby, mohl stěžovatel tuto námitku uplatnit podáním ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po uplynutí této lhůty se již Ústavní soud těmito námitkami nemůže zabývat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu