ECLI:CZ:US:2006:4.US.765.05
sp. zn. IV. ÚS 765/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. R., a 2. MUDr. J. R., zastoupených Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Praha 4, Komořanská 63, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 14 Co 477/2005 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 27 C 196/2002, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Vedlejšímu účastníkovi řízení - Hlavnímu městu Praha - se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2005, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé
podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 19. 12. 2002 žalobu proti žalovaným 1. Hlavnímu městu Praha a 2. České republice - Ministerstvu dopravy a spojů o zaplacení částky 739.500,- Kč, jako bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v jejich vlastnictví, které jsou zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví obce a státu.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 27 C 196/2002, řízení ve věci přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 16/2004 s odůvodněním, že v tomto řízení je řešen obdobný spor. Stěžovatelé podali proti usnesení soudu I. stupně odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu I. stupně svým usnesením ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 14 Co 477/2005, potvrdil.
Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavního práva na projednání věci v řízení před soudem bez zbytečných průtahů, když po uplynutí doby téměř tří let neproběhlo ani jedno ústní jednání ve věci. Odvolací soud měl podle tvrzení stěžovatelů přinejmenším změnit napadené usnesení soudu I. stupně tak, že se řízení přerušuje na dobu do vypracování znaleckého posudku ve věci sp. zn. 24 C 16/2004. Pominout nelze podle názoru stěžovatelů ani skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 nesdělil stěžovatelům důvod změny v osobě rozhodujícího soudce.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 196/2002 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na ustanovení §109 odst. 2 o. s. ř., v němž je dána možnost soudu řízení přerušit též tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Soudkyně Obvodního soud pro Prahu 1 JUDr. Alena Huňáčková Ústavnímu soudu sdělila, že projednaná věc jí byla přidělena dne 16. 1. 2006, když kolegyně JUDr. Bradáčová nastoupila mateřskou dovolenou.
Ministerstvo dopravy, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření uvedlo, že vyřešení všech sporů, které stěžovatelé vedou u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze stejného právního důvodu, tj. neoprávněného užívání pozemků v jejich vlastnictví, komplikuje poměrně složitá identifikace zhruba 30 pozemků (dle žaloby podané stěžovateli), nedostatek podkladového materiálu předkládaného soudům ze strany stěžovatelů a nejasnosti o skutečném stavu v převodech těchto pozemků. Z těchto důvodů si nechal Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 16/2004 vypracovat znalecký posudek, který měl do současné nepřehledné situace vnést jasno, ale ne zcela vyřešit nastalou situaci. Obvodní soud pro Prahu 1 podle názoru vedlejšího účastníka řízení postupoval správně, právo stěžovatelů porušeno nebylo.
Hlavní město Praha jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že soudy v rozporu se zákonem jejich procesním postupem působí další oddálení možností, aby se stěžovatelé domohli jejich práva v řízení před soudem. Právní zástupce stěžovatelů při podání žalob k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jednoznačně nespecifikoval všechny konkrétní parcely a dokonce uváděl pouze parcely dle původního pozemkového katastru. Je tedy logické, že se tímto postupem soudní řízení prodlužuje, neboť bylo zapotřebí zpracovat znalecký posudek, i když v jiném sporu, ale na stejné nemovitosti. Vedlejší účastník řízení rovněž uvedl seznam šesti soudních sporů, které proti němu stěžovatelé vedou s tím, že základní práva či svobody stěžovatelů zaručená ústavním pořádkem nebyla porušena a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení včetně daně z přidané hodnoty.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků bylo zasláno stěžovatelům na vědomí. Stěžovatelé k nim repliku nepodali a ve sdělení Ústavnímu soudu ze dne 25. 10. 2006 uvedli, že stížnost na průtahy podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, nepodávali proto, že průtahy spatřují nikoliv v nečinnosti soudu projednávajícího předmětnou spornou věc, ale v obsahu rozhodnutí ze dne 19. 7. 2005, které je výsledkem aplikace procesního práva soudem a podle přesvědčení stěžovatelů je jeho případné hodnocení správním orgánem v resortu justice zcela mimo jeho kompetenci.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti. Toliko v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jí může zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak vyplývá z doplnění odvolání ze dne 16. 8. 2005 proti rozhodnutí soudu I. stupně, založeném ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (č. listu 36), stěžovatelé napadli procesní postup jako takový a navrhli zrušení napadeného usnesení, aniž by navrhli změnu napadeného usnesení tak, že řízení se přerušuje na dobu do vypracování znaleckého posudku ve věci sp. zn. 24 C 16/2004. Stěžovatelé tak v ústavní stížnosti uplatňují tvrzení, které v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně neuplatnili.Ve vztahu k novému tvrzení, které se stěžovatelé snaží uplatnit před Ústavním soudem, je nutno poukázat na již citovaný účel činnosti Ústavního soudu a na princip subsidiarity ústavní stížnosti. Zásadní povinností stěžovatelů je vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Vyčerpáním opravných prostředků je třeba rozumět i účinné uplatnění námitek v materiálním slova smyslu. Proto je nezbytné v odvolání uplatnit veškeré konkrétně formulované námitky a důkazy, aby se jimi obecné soudy mohly zabývat. Pokud tak stěžovatelé v postavení odvolatelů neučiní, sami se zbavují možnosti, aby se obecné soudy řádně zabývaly jejich konkrétně formulovanými námitkami a Ústavní soud mohl jejich případné závěry v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat.
Ústavní soud dovodil, že i na část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé napadají skutečnost, že jim Obvodní soud pro Prahu 1 nesdělil změnu soudce jejich věc rozhodujícího, lze aplikovat shora uvedenou argumentaci o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Řízení v právní věci stěžovatelů před Obvodním soudem pro Prahu 1 totiž ještě neskončilo a stěžovatelé mají dostatek právních prostředků, které jim poskytuje občanský soudní řád k tomu, aby svá práva mohli účinně hájit. Stěžovatelé nijak neprokázali, že by v souvislosti s uvedenou námitkou podali jakýkoliv návrh ke ve věci rozhodujícímu soudu. Ústavní soud má za to, že pokud se týká této části ústavní stížnosti, stěžovatelé nevyčerpali všechny opravné prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují tak, že je třeba napadená usnesení považovat za rozhodnutí, jež pro údajná pochybení, a to zejména ve vztahu k projednání věci bez zbytečných průtahů, vyžadují výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze jim dát za pravdu a nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat tvrzená pochybení obecných soudů - nota bene v dosud neskončené věci - spočívající většinou v oblasti podústavního práva procesní povahy, ale z co nejvíce komplexního hlediska, po pravomocném uzavření případu, při splnění stanovených formálních náležitostí ústavní stížnosti posoudit, zda závěry obecných soudů ve věci samé obstojí i ústavněprávně.
Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 178), z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zdali ve věci obecným soudem aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu.
Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva.
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá".
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
Z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny plyne mimo jiné základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy postupovaly podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. , dle jehož dikce může soud řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Z provedeného testu proporcionality pak nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení namítaných práv stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud ani neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jestliže obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jejich postupu shledat pochybení. Ústavní soud rovněž neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení z části odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o návrh Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud neshledal možnost vyhovět takovému návrhu (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu