ECLI:CZ:US:2006:4.US.770.05
sp. zn. IV. ÚS 770/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele T. S. N., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, U Smaltovny 1334/22 C, Praha 7, o ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 1 To 35/2005, a vyslovení výroku, že Vrchní soud v Praze porušil svým usnesením, navazujícím na rozhodnutí vydaná bez slyšení stěžovatele, základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 1 To 35/2005 a vyslovení výroku, že Vrchní soud v Praze porušil svým usnesením, navazujícím na rozhodnutí vydaná bez slyšení stěžovatele, základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dle náhledu stěžovatele došlo postupem Vrchního soudu v Praze k porušení ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo údajně dojít též k zásahu do práv, jež jsou stěžovateli garantovány čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin dle ustanovení §140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) zákona číslo 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), přičemž od 17. 6. 2004 se nachází ve vazbě.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 42 T 13/2005, bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Jmenovaný soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, jenž nemá na území České republiky rodinné či obdobné vazby a v případě prokázání viny mu hrozí uložení trestu odnětí svobody v rozmezí od 10 do 15 let. Obecný soud dále zohlednil i tu skutečnost, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti, pro níž je stíhán relativně dlouhou dobu a že nemá prokazatelný legální příjem. S názorem Městského soudu v Praze se stěžovatel neztotožnil a v zákonné lhůtě podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, v níž označil napadené rozhodnutí za nedůvodné a i s ohledem na nedostatečné odůvodnění za nezákonné. Stěžovatel dále namítl, že skutkový stav zjištěný Městským soudem v Praze neodpovídá skutečnosti, neboť stěžovatel má v ČR díky své družce a synovi silné rodinné vazby. Samotná vysoká trestní sazba, jíž je stěžovatel ohrožen, pak není dle jeho mínění důvodem vazby dle ustanovení §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ").
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 1 To 35/2005, stížnost stěžovatele v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) TŘ zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že stěžovatel byl v rámci řízení před Vrchním soudem slyšen, přičemž znovu přednesl, popřípadě rozšířil a dále konkretizoval shora uvedené námitky. Mimo jiné zdůraznil, že má v ČR družku a dítě a v případě propuštění se nebude skrývat a že bude řádně přebírat poštu od orgánů činných v trestním řízení. Soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, následně uzavřel, že soud prvního stupně respektoval a dodržel procesní postup stanovený trestním řádem, rozhodl o vazbě dle ustanovení §71 odst. 5 TŘ a dovodil též trvání vazebních důvodů.
Stěžovatel se se závěry Vrchního soudu v Praze neztotožnil a v zákonné lhůtě podal předmětnou ústavní stížnost. V odůvodnění ústavní stížnosti pak uvedl, že v rámci slyšení před Vrchním soudem v Praze nebylo jeho právní zástupkyni umožněno reagovat na údaj obžalovaného, dle něhož nebyl do tohoto dne v rámci rozhodování o vazbě slyšen před soudem. Stěžovatel tak údajně nemohl vysvětlit Městskému soudu v Praze své vztahy se synem a družkou, jež ho pojí k místu bydliště v ČR. Stejně tak nemohl objasnit své možnosti obživy, kdy soud bez dalšího předpokládal neprokazatelný zdroj příjmů, z čehož pak dovodil obavu z vazebního důvodu dle §67 písm. c) TŘ. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá tu skutečnost, že byl před Vrchním soudem v Praze sice slyšen, ovšem jeho obhájkyni nebyl poskytnut žádný prostor k vyjádření a doplnění podané stížnosti, což soud odůvodnil tím, že se jednalo pouze o výslech obžalovaného a samotné neveřejné zasedání bude probíhat jindy.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jehož usnesení bylo napadeno předmětnou ústavní stížností, a konstatuje, že v postupu jmenovaného soudu neshledal taková pochybení, pro něž by musel napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti té skutečnosti, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 1 To 35/2005, zamítl stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 42 T 13/2005, o prodloužení trvání vazby, jež bylo vydáno bez slyšení stěžovatele. Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování dané situace třeba vyjít především z myšlenkové konstrukce, o níž se opírá nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze dne 22. 3. 2005 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.). Citovaný nález pléna uvádí, že právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlivého procesu. V souvislosti s danou problematikou je však třeba poukázat na skutečnost, že z práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 449/05).
Z protokolu o neveřejném zasedání ze dne 22. 9. 2005, jehož se účastnil jak stěžovatel, tak i jeho právní zástupkyně, vyplývá, že stěžovatel byl před vynesením napadeného usnesení vrchního soudu k důvodům vazby slyšen, ovšem jeho námitky a vysvětlení nevedly jmenovaný soud k závěru, že by důvod vazby pominul. Jestliže důvody vazby existovaly i poté, co byl stěžovatel před vrchním soudem slyšen, lze mít za to, že tyto důvody vazby byly dány i v době, kdy o nich rozhodoval Městský soud v Praze (k tomu též srovnej dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 484/05).
K předmětné věci je třeba též uvést, že o obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele rozhodl Ústavní soud již 11. 1. 2006, přičemž nedospěl k závěru, že by došlo v souvislosti s výkonem jeho vazby k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele (srov. I ÚS 410/05).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu